Agnesa Horváthová

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Romové žili v Chmeľově asi v šesti nebo sedmi domcích z nepálených cihel, které sestávaly z malého pokoje a komory. Agnesa Horváthová s rodiči bydlela v jednom z nich, stával u kostela. Než se situace zhoršila, stihla vychodit čtyři třídy školy.

  Když jí bylo asi čtrnáct let,[1] vyhnali gardisté (včetně jednoho místního sedláka, který se k nim přidal) Romy z Chmeľova do lesa na Petič. Přestala chodit do školy, rodiče už byli starší a báli se ji pouštět do vesnice. V lese si sbili ze dřeva nuzný domek a vydrželi v něm asi rok; vzpomíná, že všude bylo samé bláto.[2] Rodina Ireny Krokové zůstala v Chmeľově, kde jim bylo dobře, protože pracovali u bohatých sedláků, u Sučků; Agnesa Horváthová na ně vzpomíná jako na hodné lidi.

  Další rok vypukly boje a Horváthová s maminkou a dalšími lidmi utíkali a schovávali se po lese. Němci podpalovali domy, v bytech všechno zpřevraceli, znásilňovali romské dívky a ženy, mladé i staré.

  Horváthová vzpomíná jména několika vsí, odkud pocházeli romští partyzáni – Babin Potok,[3] Hanušovce nad Topľou, Pavlovce, Ďurďoš. Z Babina Potoka pocházel známý partyzán jménem Oračko, který později žil v Chmeľově. Za války vybízel Romy, aby se i oni přidali k partyzánům, aby jich bylo co nejvíce. Některým Romům dali partyzáni rovnou pušku přes rameno a museli s nimi jít, mnozí se ale přidávali dobrovolně, chtěli bojovat proti gardistům. Oračkovu skupinu tvořili další muži, podle Horváthové šlo o Romy z Pavlovců a Hanušovců. Když v Prešově [Rusové] bombardovali věznici,[4] byli partyzáni z Hanušovců mezi oběťmi; přežil jeden, přestože mu ruce zůstaly pod závalem kamení. Jmenoval se Janko,[5] byl to Fulakův syn, žil „s Feričkovou Veronou“,[6] ale brzy umřel a nechal po sobě mladou ženu s osmi dětmi. Romští partyzáni, kteří nálet přežili, se vrátili zpátky. S Oračkem pak bojovali čtyři mladí Romové z Pavlovců, z Chmeľova se nikdo nepřipojil.

  U Babina Potoka probíhaly tvrdé boje. Němci byli usazení v lese, a když partyzáni útočili, například podminovali most, padaly prý i svaté obrázky ze stěny, vzpomíná Horváthová. Na Oračka poslali do Babina Potoka gardisty, ale partyzáni se jim schovali a zachránili se.

  • [1] Patrně v roce 1943.
  • [2] Horváthová se také zmiňuje o tom, že žili rok a půl u tety v obci Pavlovce, ale není zřejmé, o kterém časovém období přesně hovoří.
  • [3] Dnes součást obce Terňa.
  • [4] Nálet z 20. prosince 1944, při němž tam zahynulo 120 lidí vězněných gestapem.
  • [5] Celé jméno není uvedeno.
  • [6] Celé jméno není uvedeno.

  Na pozemku u kostela, kde rodina předtím žila, už bydlela Slovenka. Proto dal otec dohromady peníze, a jak sama říká, jeden Slovák ve vsi jim za dvanáct tisíc prodal pozemek, na kterém postavili dům. Potom už jim bylo dobře.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 848-852 (ces), 853-857 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/agnesa-horvathova (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  Rozhovor s Agnesou Horváthovou probíhal v srpnu 2000 v domě Ireny Krokové,[1] dobré známé Eleny Lackové,[2] za přítomnosti studentek romistiky Pavly Kříženecké a Heleny Sadílkové, dále fotografa Josefa Koudelky, Eleny Lackové a členů rodiny paní Krokové, jež do rozhovoru několikrát vstoupila. Na válku, kterou prožívala jako malé dítě,[3] si však Irena Kroková nepamatuje. Rozhovor nebyl upravován.

  • [1] Viz její vzpomínka v databázi.
  • [2] Viz její vzpomínka v databázi.
  • [3] Datum narození není uvedeno.

• Kde najdete toto svědectví

  Milena Hübschmannová (ed.): „Po židoch cigáni.“ Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945