Alžběta Danielová
Alžběta Danielová, rozená Serynková (1924, Plzeň – rok úmrtí neznámý)
-
Abstrakt svědectví
Alžběta Danielová se narodila v roce 1924 v Plzni, vyrůstala v domku v Třemošné na Orlíku. Tatínek nebyl Rom, maminka se jmenovala Marie Serynková. Vyrůstala s dvěma bratry, vychodila asi 5 tříd místní školy „na Sklenárně“ a od 14 let pracovala v keramičce v nedaleké Horní Bříze.
Když jí bylo 16 let, přestěhovala se s matkou a sourozenci, k nimž přibyla ještě malá sestřička, do bytu v Jateční ulici v Plzni-Doubravce. V roce 1942 sebrali celou širokou rodinu včetně babičky a čtyř matčiných sester Němci.[1] Mysleli si, že jdou na práci. Když je odváděli, lidé plakali. Na Denisově nábřeží v Plzni je fotografovali a brali jim otisky prstů, poté byli v budově školy na Jiráskově náměstí a následně je odvezli nákladním vlakem do Písku, odkud šli pěšky až do tábora v Letech u Písku.
V táboře byl budíček v 5 hodin, dostali černou kávu a krajíc chleba a nákladními auty je odvezli na statek, kde vypomáhali až do setmění v 7 nebo 8 hodin večer; potom je odvezli zpět do tábora, kde dostali polévku a kousek chleba. Práce na statku byla výhodná v tom, že měli přístup i k jinému než jen „lágrovskému“ jídlu. Po čase je po práci nechávali přespávat ve stodolách, aby si ušetřili práci s dopravou vězňů.
Danielová vzpomíná na neustálý strach a na nářek lidí, říká také, že čeští dozorci v táboře byli leckdy horší než Němci. Když měl někdo třeba špinavý hrnek, rozbili mu ho o hlavu. Trestali je několikadenní hladovkou a bitím nebo je zavřeli do takzvaného bunkru, což byl upravený vůz, ve kterém byla tma. Danielové bratr se pokusil o útěk, a tak ho na 24 hodin pověsili za ruce na kůl. Vězni v táboře umírali, dozorci zabíjeli dospělé i malé děti, udeřili je a nechali je ležet na zemi. Mrtvé pak vězni naložili na auta a pohřbívali je do velké jámy, nikoli do hrobu. Danielová v té souvislosti zmiňuje i smrt své malé sestry.[2]
Devadesátiletou babičku i matku Alžběty Danielové včetně matčiných čtyř sester potom z Let odvezli, jak říká, do Osvětína [koncentrační tábor Auschwitz II – Birkenau] a už se s nimi nikdy neshledala. Ona sama tam byla převezena po 8 měsících[3] také, následně prošla táborem v Ravensbrücku a jako příslušnice pracovního komanda se ve Wittenbergu dočkala osvobození Rudou armádou.[4]
Po válce se vrátila do rodné Plzně.
Jak citovat abstrakt
Abstrakt svědectví z: HORVÁTHOVÁ, Jana a kol. ... to jsou těžké vzpomínky. 1. svazek. Vzpomínky Romů a Sintů na život před válkou a v protektorátu. Brno: Větrné mlýny, Muzeum romské kultury, 2021, 89, 95, 332, 339-340, 406, 429, 444, 482, 498-499, 518, 541, 553, 564, 583, 626-628, 660. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/alzbeta-danielova (cit. 21.11.2024) -
Vznik svědectví
Výpověď Alžběty Danielové pochází z několika zdrojů: především z rozhovoru vedeného v češtině a pořízeného 2. 3. 1995 v Plzni, jehož audiozáznam je ve sbírkách Muzea romské kultury (dále MRK) a je dostupný on-line na webu United States Holocaust Memorial Museum. Dalším zdrojem je výpověď sepsaná Alžbětou Danielovou v roce 1987, otištěná v knize Ctibora Nečase Nemůžeme zapomenout – našťi bisteras. Dále se odkazuje na Výzkumnou zprávu z 2. 3. 1995 z Plzně a na knihu Paula Polanského Tíživé mlčení.
Vzpomínky doplňuje šest fotografií: na archivním snímku ze sbírek Etnologického ústavu AV ČR je pravděpodobně Alžběta Danielová, tehdy Serynková se spoluvězeňkyní a s pracovníkem táborové kuchyně v Letech u Písku, zbylé fotografie jsou ze sbírek MRK. Jde o dva poválečné portréty Alžběty Danielové, o fotografii ze 60. nebo 70. let 20. století, na níž je s manželem Otakarem a dětmi, o snímek pořízený Janou Horváthovou při natáčení rozhovoru v roce 1995 a o fotografii vepřína firmy AGPI v Letech u Písku z roku 2018 od Adama Holubovského.
-
Kde najdete toto svědectví
