Alžběta Danielová

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Marie Serynková, matka Alžběty Danielové, bydlela před válkou se čtyřmi dětmi ve vlastním bytě v Plzni.

  V roce 1942 zatkli celou rodinu Němci, Alžbětě Danielové bylo šestnáct let. Když je odváděli, spoluobčané plakali. Na Denisově nábřeží v Plzni [v budově bývalého policejního ředitelství (ed.)] jim vzali otisky prstů, vyfotografovali je a pořídili zápis. Rodina předpokládala, že je pošlou na práci, ne na smrt.

  Z Plzně je odvezli do Letů, kde strávili asi osm měsíců; odtamtud je převezli dobytčími vagony do Osvěnčína, jak říká [Auschwitz II – Birkenau]. Ve vlaku byli namačkaní, nemohli dýchat. Vzít si mohli jen oblečení, jídlo a pití nikoli. Hlídali je němečtí vojáci a jeden český četník. Do cíle dojeli zhruba v 6 hodin [není uvedeno, zda bylo ráno či večer]. Do tábora šli asi tři čtvrtě hodiny, během cesty je esesmani bili, všichni se velmi báli.

  Po příjezdu dostali vězeňské oblečení a šli do karantény, která trvala zhruba dva týdny; během ní je ostříhali a tetovali. Jídlo dostávali jednou denně, nejčastěji z řepy a bílé mrkve, a podle ní nebylo chutné, stejně jako čaj. Na bloku bylo až pět set vězňů, blokaři byli Češi, Slováci i Němci, kápové byli nejkrutější. V táboře panovaly otřesné podmínky a šířily se tam nemoci – nejčastěji tyfus, úplavice a neštovice. Ona sama také onemocněla a říká, že jí zůstaly následky, špatně vidí. Děti i dospělé operovali při vědomí.

  Denně se dívala na plynové komory, v nichž mizeli Židé, slyšela jejich křik a pláč. Ty, kteří se pokusili o útěk, přivázali ke kůlům nebo je dali do bunkru, v nichž nemohli sedět ani ležet, jen stát. Paní Danielové se na to vše nevzpomíná dobře, píše: „Nechci na to myslet ani se rozepisovat.“

  Z Osvětimi ji převezli, jak říká, do Rávesbriku [Ravensbrück] a pak do Vitimperku [Wittenberg],[1] kde je osvobodila Rudá armáda.

  [1] Vězeňkyně z koncentračního tábora Ravensbrück zařazovali do vnějších pracovních komand, jedno z nich pracovalo ve Wittenbergu. (ed.)

  Domů do Plzně se vrátila s další plzeňskou rodačkou Vlastou Serynkovou.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: NEČAS, Ctibor, ed. Nemůžeme zapomenout = Našťi bisteras : nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994, 95-96. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/alzbeta-danielova-roz-serynkova (cit. 30.10.2024)

• Vznik svědectví

  Výpověď sepsala sama Alžběta Danielová 22. 9. 1987.

• Kde najdete toto svědectví

  Ctibor Nečas (ed.): Nemůžeme zapomenout – Našťi bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků