Anna Cinová

• Abstrakt svědectví

  Za války Po válce

  Oba syny Anny Cinové odvedli četníci a gardisti do Prešova, mělo jít o něco podobného vojenskému odvodu. Jednoho z nich ze zdravotních důvodů propustili,[1] druhého syna, Jana, odvezli do tábora na Petiči. Pracoval na výstavbě železniční tratě v Lipníkách. Cinová popisuje podmínky internovaných, především hlad, těžkou práci a neustálé bití. Najíst jim dávali jednou denně, a tak synovi každý den ona nebo snacha nosila do tábora něco na přilepšenou. Sama si prací na poli u sedláků vydělala jen pár korun, ale vypomáhala jí neromská přítelkyně, farářova hospodyně,[2] pro kterou sbírala lesní plody a na oplátku od ní dostávala mouku, chleba, brambory a podobně. Cinová zmiňuje starostu obce Stuľany, kde žil Jozef Cina: Romy z obce totiž starosta do tábora nevydal, a tak na Petič sice docházeli pracovat, ale na noc se směli vrátit domů. Vzpomíná také, jak sedláci na zábavě v obci Bystré zmlátili četníky z Petiče, protože na vlastní oči viděli, jak se v táboře zachází s lidmi. Anna Cinová vypráví o opakovaných útěcích syna Jana z tábora a připomíná, že mu pomáhali nejen Romové, ale i Slováci. Při jednom z útěků s ním byl i jeho bratranec, kterého četníci dopadli, svázali a u Chmeľova ho shodili z auta, kde na místě zemřel.[3] Cinová vzpomíná i na Romy v pracovním táboře Revúca, kteří donášeli na ostatní Romy četníkům.[4]

  • [1] Jozef Lacko, manžel Eleny Lackové, měl od dětství zmrzačenou ruku, a tak potom na nádraží v Prešově skládal dřevěné uhlí (ed.).
  • [2] Jméno není uvedeno.
  • [3] Srov. svědectví Jozefa Horvátha v této databázi.
  • [4] Vedení těchto táborů dostalo instrukci přímo od ministerstva vnitra, aby získávalo konfidenty z řad takzvaných zařazenců, kteří pak měli různé výhody a dostávali také finanční odměnu (ed.).

  Anna Cinová připomíná jednoho Poláka,[1] který původně seděl za krádež, ale pak se dal ke gardistům a donášel četníkům, jenže když přišli Rusové, ostatní gardisty jim udal. Faráře z Kapušan, hodného člověka, zase nechal přeložit, ačkoli sedláci prosili, ať ho tam nechá dožít. Sedláci se Rusů báli, protože mnoho z nich skončilo na Sibiři, a tak Poláka nikdo neudal. Jak uvádí Cinová: „Potom ten Polák umřel. Sám od sebe. Nikdo ho nepotrestal. Ale Pán Bůh zná pravdu.“ Cinová v té době už v Kapušanech nebydlela, odstěhovala se za manželem do Stuľan, a ovdovělá snacha Elena odešla za matkou do Šariše.[2] Elena Lacková po válce upozornila na chování jednoho z místních četníků, který za války Romům škodil.[3] Podle Cinové byl poté četník propuštěn z práce.

  • [1] Jméno není uvedeno.
  • [2] Jozef Lacko zemřel na zauzlení střev (ed.).
  • [3] Snacha Anny Cinové Elena Lacková pracovala do zrušení Prešovského kraje jako kulturní inspektorka na Krajském národním výboru v Prešově; tato funkce jí umožnila pomáhat Romům a upozorňovat na některá nepotrestaná válečná bezpráví (ed.).

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 527-541 (ces), 542-555 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/anna-cinova (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  Vzpomínky Anny Cinové byly zaznamenávány při opakovaných návštěvách tazatelky u Eleny Lackové, její snachy. Vyprávění je téměř nezredigované a editorka upozorňuje, že jde o typickou ukázku takzvaného vakeriben či u jiných subetnických romských skupin divano – vyprávění skutečných příběhů, které častým opakováním nabyly formy specifického žánru romské slovesné kultury.

• Kde najdete toto svědectví

  Milena Hübschmannová (ed.): „Po židoch cigáni.“ Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945