Antonín Daniel

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Rodina Antonína Daniela žila po generace v Žebětíně nedaleko Brna – dva domky pod cihelnou byly domovem jeho pradědečka, dědečka i otce, kteří měli v obci domovské právo a mimo jiné v ní navštěvovali školu. Otec František Daniel onemocněl tuberkulózou. Matka Jana Danielová a hned po škole také Antonín vypomáhali u sedláků. Doma žili ještě bratři Josef a Láďa a sestra Stázka. Danielův strýc Josef pracoval v Brně v továrně na inkoust [Rudolf et Alois] Schneider, jejíž majitel si ho oblíbil natolik, že mu půjčil vlastní povoz na dovoz stavebního materiálu, aby si strýc Josef mohl postavit dům.

  Kromě Danielů žili v Žebětíně za války ještě romské rodiny Růžičkových, které byly nuceny se v obci (podle protektorátního nařízení) usadit, našly si zde práci a bydlely v maringotkách. Později je deportovali do tábora v Hodoníně u Kunštátu. Když obci přišla výzva k transportu Danielových do koncentračního tábora Osvětim, sousedé byli nešťastní. Starosta [Jan] Stejskal měl ke všem čtyřem dětem Danielů blízký vztah. Transport strýcovy rodiny se ještě podařilo pozdržet o dva měsíce, Antonín Daniel s matkou, sestrou a bratrem však museli odjet hned.[1]

  Na jatkách je převzala německá policie a po dobu dvou týdnů, kdy zde byli drženi s Romy z Maloměřic, Černovic – z Kostivárny a z okresu Brno, je postupně zapisovali, snímali jim otisky, fotografovali je. Poté byli ve vagonech pro dobytek odvlečeni do Osvětimi.

  Po příjezdu odvezli děti nákladními auty do tábora, ostatní museli dojít asi půl hodinu pěšky. Cestou viděli pracovat venku za neustálého křiku a bití komanda vězňů a všimli si také mrtvých, na kost vyhublých vězňů. Daniela umístili na blok číslo dvacet mezi dalších asi čtyři sta vězňů. Blokaři a štubinisti německé národnosti měli na bloku přepaženou místnost a podléhali blokfýrovi, jenž na blok denně docházel provádět kontrolu. Když bylo cokoli v nepořádku, vybíjeli si potrestaní štubinisti zlost na vězních.

  V táboře bylo prý důležité dostat se na dobrou práci uvnitř nebo pracovat v malém komandu mimo tábor. Daniel měl štěstí díky práci v táborové kuchyni. Vstával již před čtvrtou ráno, aby se stihl uvařit čaj a před kuchyň vynosily nádoby s jídlem. K obědu vařili řepnou polévku a brambory, k večeři rozdávali čtvrtku chleba a kostičku margarínu. Daniela jednou přistihli, jak si v konvičce na čaj vynáší z kuchyně jídlo – dostal za to na písárně pětadvacet ran gumovou hadicí a přeřadili ho k pracovnímu komandu. Důležité bylo dostat se hlavně k malé skupině, protože poté zbývalo pro každého vězně více jídla. Daniel takto s jedním komandem protahoval koleje, které vedly ke krematoriím, nebo svážel mrtvé a polomrtvé vězně od nemocničního bloku ke spalovně. Když spalovna nestačila pálit, vozili je k jámám, další komando polilo těla naftou a zapálilo je.

  Když vězni ráno odcházeli do práce, procházeli branou, u níž sedělo asi třicet muzikantů a vyhrávali. U brány se nahlásil počet odchozích a po práci počet příchozích vězňů včetně mrtvých – umlácených či zastřelených při výkonu práce. V uličkách mezi bloky se vězni seřadili a probíhalo sčítání vězňů na blocích, v komandech a na ošetřovně. Často se stálo zimě či dešti navzdory – když malé děti plakaly, klidně je prý matkám zastřelili v náručí. Po večerním apelu následovalo volno – vězni se v tom čase mimo jiné takzvaně organizovali.[2] Do tábora přicházela řada lidí v civilu, Poláci a Slezané, kteří dohlíželi na různé práce nebo je sami prováděli. Ti vězňům někdy donášeli tabák, mýdlo a jiné věci, ale také je informovali o dění venku, o postupu fronty atp.

  Podle Antonína Daniela byly v táboře dvě skupiny vězňů – jedni neztratili vůli k životu, dodržovali čistotu a vyhýbali se například pití závadné vody. Ti druzí se vrhali na elektrické dráty, denně prý klidně deset takových, nebo byli apatičtí, pili jakoukoli vodu a jedli kuchyňské odpadky – většinou onemocněli a byli pryč, jak říká. Nejvíc řádily tyfus a úplavice či svrab. Daniel pracoval také na ošetřovně, odnášel odtamtud prášky nemocným vězňům, opět se na to přišlo a vyhodili ho ke komandům. Jednou za čas docházel na ošetřovnu Josef Mengele, který zde vybíral vězně k různým pokusům či odeslání do plynu. Když probíhal takzvaný blokšpér, líčí Daniel, že dostali všichni strach, že celý blok odvezou. Muži, kteří toho byli schopni, hned hledali něco, čím by se mohli bránit.

  Poté co Danielova matka, sestra a jeden z bratrů v táboře zemřeli, přihlásil se do transportu do tábora Buchenwald.[3] Po třech týdnech karantény je odvezli do Dory. Pracoval na oplocení tábora, kopali jámy pro sloupy. Kápo byl Němec a s vězni se o všechno dělil – například o chleba, ale také jim umožnil, aby v jámách odpočívali. Jednou s vězni skončil dřív a schovali se před deštěm; když se na to přišlo, všechny potrestali. Odveleli je na práci v nedalekém táboře Harcunk, kde dělali na skále a rozbíjeli balvany – kdo tvrdou práci nezvládal, toho shodili ze skály.

  Když se přiblížila fronta, vydali se s vězni na pochod. V jedné vesnici nastoupili do vlaku, ale po pár kilometrech se vlak stal terčem ostřelování. Ti, co vězně celou dobu doprovázeli, vystoupili z vlaku, na pušky navlékli bílé košile a mávali jimi, dokud letadla neodlétla. Jedné noci k nim doléhala dělostřelba, vězně vyhnali ze stodoly ven a Daniel společně s dalšími vězni využil náhlého zmatku k útěku – spolu s ním se skrývali Honza Hulánek z Maloměřic, Pepík a Honzík Růžičkovi, Eda Daniel, Mirek a Honzík Danielovi, Petráš Holomek, Franta s Vincou od Kyjova a dva Poláci a jeden Francouz. Na silnici směrem do vesnice Borne nedaleko Lipska pak narazili na americké vojáky a později byli odvezeni do Prahy.

  • [1] Transport ze 7. 3. 1943.
  • [2] Opatřovali si věci, které byly v táboře vzácností a pocházely převážně ze židovských transportů. (ed.)
  • [3] Transport z 2. 8. 1944.

  Do Žebětína dorazil Antonín Daniel v noci a zašel rovnou ke starostovi, dostal najíst a celou noc si spolu vyprávěli. V domě Danielových již žila rodina povozníka se sedmi dětmi, šel tedy bydlet ke kamarádovi Janu Konečnému.

  V Brně si našel práci a později se oženil. Nejstarší syn je lékařem, druhý syn složil maturitu, třetí se vyučil uměleckým kovářem a dcera se provdala do Kanady.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: NEČAS, Ctibor, Aušvicate hi kher báro. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1992, 13-21. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/antonin-daniel (cit. 19.9.2024)

• Vznik svědectví

  Dvě vzpomínková vyprávění Antonína Daniela zaznamenal Ctibor Nečas v roce 1988. Při autorizování záznamů dopsal Daniel pasáž s dalšími informacemi nad rámec původního vyprávění.

• Kde najdete toto svědectví

  Aušvicate hi khér báro: Čeští vězňové cikánského tábora v Osvětimi II – Brzezince