Bartoloměj Daniel
Bartoloměj Daniel (1924, Šaštín, okres Senica – 2001) byl romský historik, básník a spoluzakladatel Muzea romské kultury v Brně. Narodil se do početné romské rodiny, která v obci žila po generace. Měl sedm sourozenců, jeho otec byl kovář a později pracoval jako obecní zaměstnanec. Daniel navštěvoval obecnou a následně měšťanskou školu. V roce 1942 otec nečekaně zemřel na tuberkulózu a on musel začít živit rodinu. K vzdělání se vrátil po válce. V letech 1946–1948, kdy byl jako voják základní vojenské služby v Olomouci, se seznámil s učitelskou rodinou, která ho podporovala a zásobila například literaturou. Po vojně začal pracovat v Praze na státním statku, kde ho vybrali pro studium na večerní škole v Dejvicích – šlo o takzvanou přípravku pro pracující dorost na vysoké školy. V roce 1950 maturoval a následně vystudoval české dějiny a archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po promoci v roce 1956 nastoupil jako archivní referent na ministerstvo vnitra, kvůli změně názorů na politické dění však musel ze státní správy odejít a pracoval například jako knihovník a archivář v České pojišťovně. V letech 1969–1973 byl činný ve Svazu Cikánů-Romů a začal připravovat vznik muzea romské kultury, pro něž sbíral tradiční výrobky a další exponáty. Psal odborné studie a v roce 1970 uspořádal v dnešním Moravském zemském muzeu unikátní výstavu o romském kovářství. Jako disident se po zrušení Svazu Cikánů-Romů živil za normalizace v různých dělnických profesích. K práci historika se vrátil po roce 1989. Roku 1991 spoluzaložil Muzeum romské kultury v Brně, kde až do své náhlé smrti v roce 2001 působil jako historik. Teprve v pozdním věku začal intenzivněji psát a publikovat. Univerzita Palackého v Olomouci vydala v roce 1994 jeho knihu Dějiny Romů. Kromě odborných studií psal také básně v rodném západoslovenském romském dialektu a svá díla si sám ilustroval.
-
Abstrakt svědectví
Bartoloměj Daniel popisuje předválečné dobré soužití Romů v Šaštíně s místními Židy i Slováky. Romové pro Židy pracovali, jeho rodiče například vypomáhali židovskému obchodníkovi. Vzpomíná také, že od jara do podzimu pracovali na polích u kostela a kláštera a dělali tam vše, co bylo potřeba. Na konci sezony za to od salesiánů dostávali výslužku v naturáliích – mouku, cukr, sádlo, džem a podobně. Svátky včetně Vánoc slavili s ostatními lidmi z obce i mezi sebou. Cítili se tam dobře, přestože žili odděleně od ostatních obyvatel obce. Romové totiž mívali už od dob Marie Terezie vyhrazené místo na okraji měst a obcí, kde si mohli bezplatně stavět domy. Vznikaly tak romské osady nazývané romane héli.
Když Romové viděli, že odvážejí Židy, dostali také strach. Mezi lidmi se šířily různé historky, například že pro Židy chystají fašisté a hlinkovci nové místo, kde budou sídlit, ale pro Romy papírovou loď, aby se na moři utopili. Romové pak začali být neklidní a báli se o své děti. V obavách je utvrzovaly i útěky protektorátních Romů na Slovensko – nejprve je schovávali u sebe, ale když zesílily represe, museli se jít uprchlíci skrývat někam jinam.
Rodina pana Daniela získávala informace například z rádia, které poslouchali v Šaštíně na náměstí. Pan Kusalík[1] si ho tam pouštěl tak nahlas, že otevřeným oknem mohli slyšet Hitlerovy nebo Goebbelsovy projevy o plánech na ovládnutí Evropy. Daniel dále vzpomíná, že na výročních trzích byl stánek, v němž obchodník prodával obrázky nacistických vůdců a fašistické odznaky. Znepokojivou atmosféru dokreslovaly komentáře lidí ve smyslu Jen počkejte, však i na vás přijde řada…
Vše nabralo spád, když 15. března 1939 obsadila Slovensko německá vojska. V Šaštíně se to projevilo i na vztazích Romů s místními obyvateli. Místní lidé začali Romy omezovat a kontrolovat. Gardisté chodili na kontroly někdy i dvakrát týdně; pátrali po zmizelých osobách a po partyzánech. Také se stupňovaly represe – Romové se nesměli ve větším počtu shromažďovat, zakázali jim pořádat zábavy a na veřejnosti nesměli mluvit romsky. Nedaleko Šaštína byla hranice [s protektorátem], a tak se od moravských Romů, kterým se podařilo uprchnout přes řeku Moravu na Slovensko, dozvídali o transportech do koncentračních táborů a o plánech na hromadné vyvraždění romského etnika v protektorátu a v říši.
Pan Daniel přičítá ke cti vládě [Slovenského státu], že na Slovensku na hromadné vyvražďování Romů nedošlo, a zamýšlí se nad možnými příčinami. Na Slovensku a vůbec v Uhrách se Romové nepotulovali, ale po staletí žili vedle neromských obyvatel, živili se poctivě a jejich soužití s místními bylo bezproblémové. Pro jejich hudební nadání a zručnost v tradičních řemeslech si jich naopak všude vážili a mezi Romy byla také řada vzdělaných osobností.
K transportům Romů do koncentračních táborů sice nedošlo, ale vztahy se Slováky se za války změnily. Především gardisté najednou pocítili moc a začali Romy trýznit a terorizovat, byť to předtím byli třeba jejich přátelé. Bartoloměj Daniel vzpomíná na případ, kdy v obci Kopčany nechali osmdesátiletého Roma stát v zimě dvě hodiny na sněhu kvůli tomu, že si byl v lese nasbírat roští na zátop. Omrzly mu nohy a už se nezotavil, za půl roku zemřel.
- [1] Křestní jméno není uvedeno.
Jak citovat abstrakt
Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 593-601 (ces), 602-609 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/bartolomej-daniel (cit. 21.11.2024) -
Vznik svědectví
Rozhovor s Bartolomějem Danielem byl pořízen koncem 90. let v rámci projektu Nadace Milana Šimečky nazvaného Osudy tých, ktorí prežili holokaust. Byl veden ve slovenštině, pan Daniel odpovídal česky a vše zaznamenala kamera. Zápis rozhovoru je krácen, mírně redigován a vedle česko-slovenského originálu je otištěn i v překladu do romštiny.
-
Kde najdete toto svědectví
