Božena Valdová

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Božena Valdová vyrůstala v Žeranovicích jako jedináček, její dvojče zemřelo, když mu bylo asi 9 měsíců. Rodina bydlela v domku spolu s otcovým mladším bratrem, jeho ženou a třemi dětmi. Dům, který sousedil s domkem dalšího bratra, postavili oba muži vlastními silami. Tatínek se jmenoval Herák[1] a obchodoval s koňmi.

  • [1] Křestní jméno není uvedeno.

  Když se to, jak říká, chystalo [míní zatýkání a transporty], utekli do Lidečku na Valašsku, kde se skrývali u jednoho člověka[1] a později v lese. Místní četníci o nich věděli, ale nechávali je na pokoji. Až když na Herákovy přišlo udání, prý od jednoho Roma původem z Žeranovic, odvezli je četníci na základě zatykače na policejní ředitelství do Brna a odtamtud asi po měsíci do Hodonínku. Chodila s rodiči pracovat, roztloukali kamení na štěrk, a říká, že tam byly mírnější podmínky než potom v Osvětimi, kam rodinu deportovali v srpnu.[2] Jeli osobním vlakem a v Ostravě, kde byla zastávka, ji četníci opakovaně přemlouvali, aby šla pro vodu. Myslí si, že jí chtěli umožnit, aby utekla a zachránila se, jenže v žádném případě nechtěla opustit rodiče, a tak raději pro vodu nešla, aby jí neujel vlak.

  Po příjezdu do Osvětimi došli pěšky do tábora, kde k nim na shromaždišti hovořil jeden esesák. Blokař, který chtěl, aby nehlučeli, ji zřejmě nechtěně přetáhl po noze latí, v níž byl hřebík. Zapíchl se jí do nohy, a i když jí tatínek ránu hned vyčistil ústy, má tam dodnes jizvu.

  Když fasovali prádlo a oblečení,[3] vyšlo na ni prý ošklivé a s fleky, a tak prohlásila, že si to neobleče. Dnes už chápe, že mohla ohrozit i své rodiče, ale přivolaného esesáka prý naopak pobavilo, že mezi všemi dospělými se vzepřelo právě dítě, a přikázal, aby jí vybrali čistší prádlo a šaty.

  Z přijímacích procedur zmiňuje ještě tetování vězeňských čísel a ponižující hromadnou koupel, kdy se muži, ženy i děti museli svléct donaha a společně se sprchovat. Vlasy už měli ostříhané z Hodonína, hlavy oholili jen těm, kteří už byli zarostlí nebo zavšivení.

  Rodinu umístili na blok číslo 10, který se teprve dostavoval. Prostředkem baráku se u země táhl jakýsi komín, v němž se z obou stran topilo, vězni spali na třípatrových palandách pod hrubými barevnými dekami. Kvůli nedostatečné hygieně je trápily vši a svrab. Jejich blokař,[4] jemuž dělal Boženin otec osobního holiče, byl velmi krutý. V bloku měl svoji místnost, v níž s ním žila i jeho milenka přezdívaná Lači, což romsky znamená Dobrá. Dobrá ovšem nebyla, Boženinu maminku ve vysokém stupni těhotenství například zbila za to, že při rozdělování jídla opakovaně přidala malému chlapci.[5] Při výkopu kanalizace se pak náhodou přišlo na skrýš, do níž si blokař ukryl zlato, a tak skončil v trestném táboře,[6] kde zahynul.

  Voda v táboře nebyla pitná, vězňům hrozila úplavice, a tak pili „takovej neslazenej, hořkej, takovej nějakej zvláštní čaj“ a k němu dostávali chleba nastavený řezinami [tj. pilinami]. Večer měli někdy k chlebu i kolečko salámu nebo kousek margarínu. Když se některý den nepracovalo, dostali také oběd – vařenou řepu. Němečtí Romové, kteří spali na palandách u vstupu do bloku, mívali dvojnásobný příděl než ostatní vězňové; Boženin otec proti tomu s několika muži protestoval, ale blokový je zmlátil. Na úplavici a další nemoci umíralo tolik lidí, že z jejich tábora denně odváželi do krematorií čtyři valníky těl; mezi nimi byli i prarodiče Boženy Valdové.

  Po snídani chodili vězni pracovat. Ženy většinou opravovaly cesty a vozily písek a další materiál, muži museli mimo jiné ve dnech, kdy přijely transporty Židů, třídit jejich věci na hromady.[7] Matky malých dětí s nimi nejprve zůstávaly na bloku, později byly děti v jakési školce a jejich matky musely rovněž chodit do práce.

  V táboře dvakrát onemocněla. Když dostala svrab, dali ji na marodku, kde musela ležet nahá a namazaná mastí zabalená pouze do deky. Pak onemocněla ještě jednou, dostala zimnici, z níž ji maminka vyléčila zábaly. Když šla v noci na konec baráku, kde byly bečky, do nichž se chodilo na záchod, uviděla tam viset hlavou dolů přivázanou za ruce asi šestnáctiletou dívku.[8] Vzpomíná také, jak jí otřáslo, když blokař brutálně ubil malého chlapečka před zraky jeho matky jen proto, že plakal a nebylo možné ho utišit.

  Božena Valdová odjela z Osvětimi transportem do Ravensbrücku, její otec ve stejný den do Buchenwaldu.[9] Matka, která po čtrnácti letech nečekaně otěhotněla, přivedla v táboře na svět holčičku, jíž bylo jen několik týdnů, když transporty rodinu rozdělily. I s novorozenětem v táboře zahynula.

  V Ravensbrücku se na Boženu Valdovou jednou převrátil náklad těžkých beden a v bezvědomí ji převezli na marodku, kde se o ni starala ošetřovatelka, která uměla česky. Vzpomíná, že vězeňkyním tam slibovali, že pokud svolí, aby na nich prováděli pokusy, propustí je na svobodu; místo toho ale všechny zemřely. Ji ušetřili, zřejmě proto, že byla mladá.

  Z Ravensbrücku ji deportovali do tábora nedaleko Hamburku,[10] odkud je vozili odklízet trosky po bombardování. Jedna polská spoluvězeňkyně zaslechla Němce, jak se baví o tom, že v Hamburku už jsou Američani. Podařilo se jí utéct a Američany poslala do tábora na pomoc. Když Němci zjistili, že uprchla, zavřeli vězeňkyně do bloků a kvapně utekli, takže ženy ani nezpozorovaly, že už jsou skoro den a půl bez dozoru. Po osvobození pak štěstím a radostí plakaly a omdlévaly.

  • [1] Jméno si nepamatovala.
  • [2] Transport z 22. 8. 1943. (ed.)
  • [3] Vězňové cikánského tábora zůstávali v civilních oděvech, na nichž měli přes záda namalované červenou barvou kříže ve tvaru písmene X. (ed.)
  • [4] Starším bloku byl německý Rom Paul Wegener. (ed.)
  • [5] Milenka a zástupkyně Paula Wegenera, pravým jménem Wanda, zřídila na bloku pro esesmany nevěstinec. (ed.)
  • [6] Správně trestná setnina (Strafkompanie). (ed.)
  • [7] Vyklizovací oddíl (Aufräumungskommando), zvaný ve vězeňské mluvě Kanada. (ed.)
  • [8] Sankce, při níž byl trestaný zavěšován provazem nebo řetězem za vykroucené ruce na stropní trám tak, aby nemohl dosáhnout nohama na podlahu (Pfahlbinden). (ed.)
  • [9] Transporty z 2. 8. 1944. (ed.)
  • [10] S největší pravděpodobností koncentrační tábor Neuengamme u Hamburku, který osvobodila spojenecká vojska 5. 5. 1945. (ed.)

  Božena Valdová se vrátila domů o měsíc dříve než její otec. Nedlouho po válce se šla podívat do kina na film o Osvětimi, ale říká, že to byla pohádka, která neměla se skutečností nic společného. Diváci ale plakali, a tak když se při promítání začala provokativně smát, zavolali uvaděče, aby ji vyvedl. Venku mu vysvětlila, proč se smála, a on se jí pak velice omlouval.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: NEČAS, Ctibor, ed. Nemůžeme zapomenout = Našťi bisteras : nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994, 217-224. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/bozena-valdova (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  Magnetofonový záznam a přepis vzpomínkového vyprávění pořídil 6. 2. 1988 Ctibor Nečas.

• Kde najdete toto svědectví

  Ctibor Nečas (ed.): Nemůžeme zapomenout – Našťi bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků