Dezider Daduč

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Otec Dezidera Daduče Michal se narodil v roce 1902. Michalův otec padl v první světové válce, a tak chlapec vyrůstal od dvanácti let u bohatých Židů v Pozdišovcích, kde se naučil řeznickému řemeslu a kde pomáhal až do roku 1939. Po svatbě se Michal Daduč živil pletením košťat a košů. Od roku 1931 byl komunista.

  Matka Dezidera Daduče Zuzana se narodila v roce 1902, pocházela z Ujlaku[1] a pracovala u sedláka, který měl mlýn v obci Močarmany[2] – za práci dostávala třetinu úrody brambor. Dezider Daduč pásl jako chlapec krávy u bohatého sedláka, který mu za to dával nové boty, oblek a tři metráky pšenice. Ve mlýně jim pak pšenici namleli na mouku, a protože měli dost brambor, nežili si špatně.

  Rodiče pocházeli z obcí, které jsou od sebe vzdálené patnáct nebo dvacet kilometrů. Oba měli příbuzné v obci Lastomír a jejich prostřednictvím se také seznámili. Matka tehdy neuměla slovensky, mluvila jen maďarsky. V Pozdišovcích pak bydleli asi dvacet metrů za vesnicí v osadě schované mezi kopci; v domcích z nepálených cihel tam žilo asi třicet rodin. Téměř každý Rom v osadě byl muzikant, celkem tam byly tři kapely, které chodily hrát na svatby a na zábavy. Dadučův pantáta mu říkal, že z hraní nosil domů dětem plnou basu jídla – koláčů a sladkostí. Otec Dezidera Daduče nebyl hudebník, podle jeho slov se v životě jenom dřel.

  • [1] Dnes obec Veľké Zálužie.
  • [2] Dnes část obce Petrovany.

  Když v roce 1939 začala válka, v Pozdišovcích se vlastně nic nedělo, vzpomíná pan Daduč. Němci pouze táhli na Ungvar čili Užhorod, na Rusko a Ukrajinu a Romové jim na tanky házeli kytky. První dva roky samostatného Slovenska byly prý ještě dobré; zlom nastal, když se v roce 1941 chopili moci gardisti. Téhož roku začali odvážet místní Židy. Jednomu z nich se podařilo dostat z vlaku, přidal se k partyzánům, získal hodnost poručíka a po válce odešel do Izraele. Po odvlečení Židů se Romové začali bát a brzy začalo být zle i s nimi – nemohli do města, do vesnice, nakupovat, do společnosti. Na dodržování pořádku dozíral policista jménem Pačaj.[1] Chodil s velikánskou holí, měl kolem sebe šest nebo sedm lidí. Daduč vzpomíná, že otec ho jako jedenáctiletého vzal do města, aby mu koupil boty, ale spatřil je Pačaj a začal je honit. Zastali se jich lidé z vesnice, kteří s otcem pracovali, a tak je nechal být, jinak by prý otce klidně utloukl k smrti. Jindy musel Dezider Daduč četníkům vyčistit kola a pak přinést palici, kterou ho tak zbili, že se z toho pomočil. Zastal se ho učitel jménem Durkot,[2] četníkům vynadal a od té doby prý od nich měl pokoj. Po válce se dozvěděli, že učitel to hrál na obě strany, na oko gardista, v duchu komunista. Učitel ho měl rád, dal mu boty po své dceři, aby nechodil bos, ale Daduč stihl vychodit jen pět tříd v obecné škole, protože Němci potom obsadili vesnici a Romové už nikam nemohli.

  Mezi slovenskými obyvateli Pozdišovců bylo asi deset gardistů. Četníky ve vsi neměli, nejbližší stanice byla v šest kilometrů vzdálených Michalovcích. Společně s gardisty jezdili po okolních vsích na kolech, chovali se jako šílenci a „učili se“ na Romech – v noci je napadali, bili je klacky, nešetřili ani staré lidi. Jednu starou ženu ztloukli četníci tak, že do měsíce zemřela. Když šla některá Romka tajně nakoupit a chytili ji, ztloukli ji tak, že se pak nemohla postavit na nohy. Ostatní vesničané ale byli hodní a Romům tajně nosili jídlo.

  Asi v roce 1942 v osadě propukl břišní tyfus. Hodně lidí skončilo v nemocnici, včetně Dadučovy sestry a bratra. Četníci obklíčili osadu, Romy vyhnali ven a ženy, děti i muže ostříhali dohola. Dadučova matka měla dlouhé vlasy, chytili ji za ně a točili s ní, dokud neupadla na zem. Všem sebrali peřiny a oblečení, naházeli je do parovni a Romové se museli před zraky četníků společně vykoupat v jedné místnosti. Poté je četníci hlídali, aby nikam nevycházeli. Lidé z vesnice jim proto nosili jídlo, aby neumřeli hlady.

  Od patnácti let věku brali chlapce k odvodu. Romové, kteří byli podle Dadučových slov na úrovni, byli vzdělaní, šli ke zbrani, ti ostatní k lopatě – zavřeli je do lágru, dostali černé oblečení a šli pracovat. V lágru byl Dadučův děda, strýc Eliáš a muž, který žil s Dadučovou sestřenicí. Bratr Dezidera Daduče byl světlý, nikdo by na něm nepoznal, že je Rom, pracoval mezi Slováky ve Strážském na stavbě železničního tunelu, zatímco jiní Romové tam byli zavření v lágrech.

  Dadučův otec měl bratrance, jehož syn Gejza Hoľan narukoval na vojnu v roce 1941. Byl takzvaný husár, jezdil na koni. Nebylo na něm poznat, že je Rom. V roce 1942 utekl se Svobodovou armádou přes frontu do Ruska. Během Slovenského národního povstání přiletěli na Slovensko výsadkáři ze slovenské brigády a Hoľan byl mezi nimi. U letiště Tri Duby ale vyryl do stromu svoje jméno a odkud pochází a někdo na to přišel. Četníci pak vtrhli do pozdišovské romské osady, hledali ho a jeho matku mučili. Hoľan se domů vrátil až půl roku po osvobození s polámanou páteří, byl někde půl dne zasypaný.

  Jednou přišli do osady Němci a přikázali Romům, že musí jít na Úboč [kopec vzdálený asi 5 kilometrů] kopat zákopy, jenže Romové neuposlechli, a tak je ráno Němci chtěli postřílet. Odvedli je k starostovi a drželi je tam – Dadučův otec a bratr včas utekli, ale mezi těmi asi dvaceti muži byli jeho děda a strýc. Jeden Němec však řekl, že Romové nepřišli, protože se báli, a že když je teď pustí domů, určitě druhý den přijdou. Propustili je a od druhého dne muži kopali zákopy ve dne v noci.

  Tři dny předtím, než povstání vypuklo, chtěli Němci Romy zlikvidovat. Daduč vzpomíná, jak šel tajně do trafiky koupit otci tabák a cestou potkal obecního bubeníka, který ho varoval, že Němci chtějí druhý den transportovat Romy do lágru. Celá rodina i s nejmladším čtyřměsíčním Láďou proto společně s dalšími asi třemi rodinami utekla do lesů u obce Murovany,[3] jiní se schovali u příbuzných a známých. Dadučovi se skrývali v lese, který se táhl přes obce Trhovište, Pozdišovce, Murovany, Suché, Lesné a Rakovec. Jedli jablka, řepu, co se dalo ukrást na polích; vše syrové, báli se rozdělat oheň. V obci Suché je lidé nechtěli přijmout, báli se, že je kvůli tomu zastřelí – tou dobou totiž Němci vypálili nedalekou obec Vinné. Partyzáni tam postříleli asi čtyři Němce, takže Němci pak vesnici obklíčili, starostovu manželku mučili a zastřelili a všechny muže starší patnácti let odvezli na místo zvané Bílá Hůra,[4] kde si museli vykopat jámu a do ní je pak postříleli.

  Přímo v Pozdišovcích, kudy prošla fronta, se válčilo čtyři dny. Střílelo se na Úboči, v Suchém i v Murovanech. Když se Dadučovi vrátili domů, jejich dům byl zničený ohněm, trámy prý ještě doutnaly. Neměli kam jít, a proto asi čtrnáctičlenná rodina bydlela dva týdny u babičky, kde spali na zemi. Na jaře pak otec domek opravil.

  • [1] Křestní jméno není uvedeno, obávaný policista, gardista v prešovském okrese.
  • [2] Křestní jméno není uvedeno.
  • [3] Patrně Moravany.
  • [4] Patrně Bila hura ve městě Vranov nad Topľou.

  V novinách se psalo, že v Čechách jsou po Němcích prázdné domy, aby se tam lidé, kteří nemají kde bydlet, odstěhovali. Romové tak odcházeli například do Liberce nebo do Ústí nad Labem, někteří se na Slovensko vrátili, jiní už v Čechách zůstali.

  Dezider Daduč odešel do Čech na podzim roku 1945 s kamarádem. V Rinolnicích u Jablonce[1] dostali práci a domek. Zůstali tam asi rok, vedle bydleli Hoľanovi a Šugárovi, s nimiž dobře vycházeli. Pak se vrátil domů a přemlouval rodiče, aby odjeli s ním. Na cestu se však vydali až v roce 1949, kdy už Dezider Daduč bydlel v Ústí nad Labem, protože tam žili i otcovi příbuzní z Lúček – Dadučovi, Grajcárovi a Bánomovi. Deziderův otec a bratr Jozef si našli práci ve Vodotechně jako kopáči, on sám dělal na stavbách a matka pracovala jako uklízečka. V Ústí nad Labem se nakonec usadili nastálo, žilo se jim tam dobře, nikdo nedělal rozdíly mezi Romy a Čechy. Ještě před vojnou se Daduč dobrovolně po práci účastnil stavby autobusového nádraží, dostal za to diplom od národního výboru. V roce 1951 narukoval na vojnu do Aše, jak říká, na hranice k vnitřní stráži. Strávil tam dva roky a tři měsíce, vrátil se 30. ledna 1955; ještě téhož roku a pak znovu v roce 1957 narukoval na několikatýdenní cvičení. Po návratu z vojny nastoupil do Severočeské armaturky v Předlicích,[2] kde jeho práci ocenili asi čtyřmi diplomy. Tou dobou ještě jezdil na noční do Bínova.[3] V roce 1955 si koupil motocykl za osm tisíc osm set korun. Skoro čtyři roky čekal na osobní auto, které stálo čtyřicet osm tisíc – byl tehdy první Rom v Československu, který vlastnil auto. Získání auta značky Škoda líčí jako svůj největší zážitek v životě, psali o něm i v novinách.

  Dezider Daduč byl dvakrát ženatý. První manželka nebyla Romka, seznámil se s ní v Úštěku, kde jeho otec dělal výkopy, a měl s ní postiženého syna. S druhou ženou, Romkou, žil čtyřicet tři let. Je vdovec a má dvě dcery. Tři z dětí z druhého manželství však v dětství zemřely – Kristýnka jako čtyřletá na ledvinovou chorobu, Jarmilku přejela v sedmi letech motorka a dvanáctiletý Jaroušek také podlehl onemocnění ledvin.

  • [1] Patrně Rynoltice.
  • [2] Dnes část Ústí nad Labem.
  • [3] Patrně Bynov, dnes část města Děčín.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: KRAMÁŘOVÁ, Jana a kol., (Ne)bolí. Vzpomínky Romů na válku a život po válce. 1. Praha: Člověk v tísni, společnost při České televizi, o.p.s., 2005, 115-129. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/dezider-daduc (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  Vyprávění bylo natočeno během návštěv u Dezidera Daduče v severních Čechách v letech 2001, 2004 a 2005. Pro potřeby knižního vydání editoři vyprávění redakčně upravili.

• Kde najdete toto svědectví

  Jana Kramářová a kol. (eds): (Ne)bolí. Vzpomínky Romů na válku a život po válce