Eduard Holomek

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války

  Otec Eduarda Holomka František (1885–1943/44) pracoval v Kyjově ve sklárnách jako pomocný dělník, matka Františka (rozená Daňhelová, 1885–1943/44) posluhovala v rodině židovského řezníka jménem Strach. Za práci dostávali peníze, ale pro osmičlennou rodinu to nestačilo, děti proto chodily většinou bosé. Eduard Holomek měl tři sestry a dva bratry: Žanku (křtěnou Terezie, 1911–1943/44), Štefku (křtěnou Rozálie, 1914–1943/44), Annu (1920–1943/44), Václava (1924–1943/44) a Drahoslava (1926–1943/44). Rodina měla v Kyjově dřevěný domek s verandou, kuchyní a pokojem. Děti chodily do školy, rodiče byli negramotní. Eduard vycházel se spolužáky dobře, chodili k nim před dům hrát kopanou. Holomkovy také navštěvoval akademický malíř Josef Prokop a maloval je, zvláště Eduardovu sestru Annu, která byla krásná. V roce 1936 Eduard Holomek ukončil školu a začal stejně jako otec pracovat ve sklárnách.

  Vše se začalo zhoršovat s příchodem německých vojsk. Asi v roce 1941 přišel za Eduardem Holomkem jeho bývalý spolužák Cyril Dufek, který pocházel z německé rodiny, a oznámil mu, že Holomkovy pošlou do koncentračního tábora. Protože pracoval na úřadu práce, dokázal Eduardovi zařídit práci ve Vídni, tedy i výjimku z transportu. Holomek váhal, neboť dosud nikdy necestoval vlakem, a tak s ním Cyril Dufek poslal do Hodonína ještě jednoho spolužáka, který mu na cestě pomohl a ukázal mu, kterým vlakem má jet.

  Když dojel do obce Enzesfeld jižně od Vídně,[1] potkal svého bratrance Rudolfa Daniela (narozen 1905), který uprchl už dříve a pracoval v místní továrně na munici [Enzesfelder Metallwerke AG]. Začal tam také pracovat, dokonce zajel do Kyjova pro mladšího bratra Václava, kterého chtěl odvézt na práci a zachránit, ale rodiče ho prosili, aby rychle odjel, že ho hledají četníci, a bratr Václav zůstal doma.

  Po čase v továrně přišli na to, že Eduard Holomek i Rudolf Daniel jsou Romové, a odvezli je do tábora Maria-Lanzendorf, kde strávili asi rok.

  K jídlu dostávali ráno chleba s teplou vodou, v poledne kvačkovou [tuřínovou] polévku, chleba a kousek kunerolu [margarín, náhražka másla]. Na cimře jich bylo asi třicet nebo čtyřicet, samí Češi. Po celém obvodu zdí byly palandy. Vězni se vzájemně podporovali a drželi spolu, pokud někdo nemohl, ostatní pracovali za něj. Byl to pracovní tábor, lidé v něm nejčastěji umírali hlady nebo na úplavici. Dozorci byli většinou Chorvaté a byli krutí, pouze jeden – Rakušan, kterému říkali Panenka – nikoho nebil.

  V táboře byli lidé mnoha národností, hlavně Rusové a Řekové; Rusové byli v areálu ve zvláštním vězení. S bratrancem pak Eduard Holomek ztratil kontakt, byl na jiném bloku. Pracoval u sedláka a v Majdlinku [Mödling (ed.)] na nádraží vykládal z vlaku kameny. S jedním kamarádem odtamtud utekl, když byl hlídač se psem na druhé straně nádraží. Nejdříve jeli do Vídně a odtamtud chtěli do Břeclavi. Stanici před Břeclaví však probíhala pasová kontrola, a proto vystoupili a šli pěšky přes les do Staré Břeclavi. V lese potkali Němce s pistolí, který je donutil vrátit se zpátky do Pernitálu [Bernhardsthal v Dolním Rakousku] na četnickou stanici, kde uvedli, že pracují ve Staré Břeclavi u sedláka. Nevěřili jim a po týdnu vyšetřování je poslali do vazby ve vídeňské věznici. Eduard Holomek se snažil vystupovat pod jménem Oldřich Eduard Portyš, ale nepomohlo mu to a po několika měsících skončili znovu v táboře Maria-Lanzendorf. Esesáci se jich ptali, jestli už tam byli, ale Eduard Holomek zapíral, takže ho začali surově bít. Přiznal se, až když šli ostatní vězni z práce a jeden Rom mu to poradil. Dali ho na samotku, kde byl třináct dní bez jídla, jen jednou za tři dny dostal napít vody. Pak opět začal chodit do práce, kde pracoval až do léta 1944, kdy je odvedli na práci k firmám. Chyběli dělníci, a tak ho přidělili k zedníkům, odkud v listopadu 1944 utekl a vlakem se dostal přes hranice. Dojel až ke své sestřenici Rozíně Holomkové (1903–1989) do obce Nesovice, u níž se skrýval až do konce války.

  Zbytek rodiny – otce, matku i všechny sourozence – deportovali[2] rovnou do Osvětimi. Sestra Anna se předtím provdala za neromského obchodníka s látkami a pracovala v Brně jako služka, což ji mohlo zachránit, ale když se doslechla, že rodina je na brněnských jatkách shromážděna k transportu, následovala je a sdílela jejich osud. Nikdo z nich se nevrátil.

  • [1] Soudní okres Pottenstein v Dolním Rakousku. (ed.)
  • [2] Transport z 19. 3. 1943. (ed.)

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: NEČAS, Ctibor, ed. Nemůžeme zapomenout = Našťi bisteras : nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994, 141-143. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/eduard-holomek (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  Magnetofonový záznam a přepis vyprávění z 14. a 15. března 1988 pořídila Jana Horváthová.

• Kde najdete toto svědectví

  Ctibor Nečas (ed.): Nemůžeme zapomenout – Našťi bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků