Mgr. Elena Lacková
Elena Lacková (1921, Veľký Šariš, okres Prešov – 2003, Košice) byla romská spisovatelka, básnířka a dramatička, jedna z vůdčích osobností etnoemancipačního hnutí Romů na Slovensku. Poezii začala psát už před válkou jako školačka. Nadějnou tvorbu Eleny Lackové přerušila válka: týden před jejími osmnáctými narozeninami byl vyhlášen Slovenský stát a rodina začala čelit represím. V roce 1940 se provdala za Jozefa Lacka z Kapušan, který byl následně na rok odveden do tábora nucených prací Petič. V listopadu 1943 zažila s rodinou likvidaci jejich osady.
Po válce vstoupili s manželem z přesvědčení do KSČ a začali se věnovat osvětové činnosti. V roce 1948 napsala svou první divadelní hru Hořící cikánský tábor o perzekuci Romů za druhé světové války, nacvičila ji s vlastním souborem a poté s ní objížděla celé Československo. Vychovala 5 dětí a ve svých 42 letech se přihlásila k dálkovému studiu na Fakultě novinařiny a osvěty Univerzity Karlovy, kde v roce 1970 jako první Romka ze Slovenska promovala. Bylo jí 49 let a tou dobou už měla devět vnoučat.
Lacková je autorkou řady textů, rozhlasových a divadelních her. Nejznámější je její autobiografie Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, která vzešla ze spolupráce s indoložkou a romistkou Milenou Hübschmannovou. Za Lackovou jezdila Hübschmannová v letech 1976 až 1984 a její vyprávění nahrávala v romštině. Přepsané, přeložené a redigované vzpomínky se podařilo vydat až v roce 1997 v nakladatelství Triáda.
Elena Lacková byla jako první romská osobnost oceněna vysokým státním vyznamenáním – Řádem Ľudovíta Štúra III. třídy, které jí udělil slovenský prezident Rudolf Schuster v roce 2001. Slovenský prezident ji rovněž vyznamenal pamětní medailí za celoživotní úsilí přiblížit hodnoty romského národa neromské společnosti a za umělecké ztvárnění holokaustu Romů.
-
Abstrakt svědectví
Z osady Veľký Šariš, kde Elena Lacková vyrůstala, odvedli Romy[1] do tzv. kávové armády. Podobně byli odvedeni Romové i z obce Stuľany. Museli stavět železnici a silnice.
Lacková popisuje, jak se ve vojenském pracovním útvaru Romové vzbouřili, když nesměli na rozdíl od ostatních vojáků na Vánoce domů. Jako motiv vzpoury po válce popisovali i útlak ze strany vojenských dozorců, bití a verbální ponižování. Ze vzbouřenců z obce Veľký Šariš vzpomíná Lacková jmenovitě na Belku „tmavého“,[2] „světlého“ Belku Horvátha, Arpáda a Kaleju. Měli dokonce zbraně, ale důstojníci je za pomoci přivolaných posil odzbrojili a zavřeli je. Následně byli romští vzbouřenci odsouzeni k trestu smrti, ale podali si žádost k [prezidentu] Tisovi, jenž je omilostnil. Žádný z nich nebyl popraven, ale museli si odsloužit dobu, po kterou měli být na vojně.
Jak citovat abstrakt
Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 297-298 (cs), 299–300 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/elena-lackova (cit. 21.11.2024) -
Vznik svědectví
Výpověď Eleny Lackové v romštině nahrála, přepsala a přeložila Milena Hübschmannová. Rozhovor proběhl v srpnu 2000 u Lackové doma za přítomnosti tehdejších studentek romistiky Pavly Kříženecké a Heleny Sadílkové. Rozhovor je mírně zkrácen. Výpověď Eleny Lackové se shoduje s tvrzením Vojtěcha Bendíka.[1]
- [1] Viz jeho svědectví v databázi.
-
Kde najdete toto svědectví
