Eleonora Kosová

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Rodina Bystřických bydlela ve Vyškově, prý na židovském hřbitově. Otec Martin Bystřický živil rodinu jako koňský handlíř a povozník, matka se jmenovala Antonie, rozená Richtrová. V roce 1925 se jim narodila první dcera Antonie, dva roky nato Božena. Nejstarší syn Antonín přišel na svět v roce 1933 a rok po něm následoval bratr Jan. Sousedé ve Vyškově se k nim prý chovali perfektně. Eleonora s Antonií a bratrem Antonínem měli světlou pleť po tatínkovi, Eleonora po něm zdědila i modré oči.

  Jednoho večera v roce 1942 začali rodiče balit věci s tím, že je místní četník nabádal, aby utekli, jinak by prý museli do koncentračního tábora. Byla noc, když odešli, procházeli pak lesy a polními cestami, a nakonec se ukryli v lesích okolo Buchlova. Spolu s Bystřickými prchali i strýc Adolf Richtr a otcův bratranec Jakub Richtr z Vyškova.

  Jednoho jarního či letního rána roku 1943, když přečkávali noc v blízkosti silnice, si jich všiml povozník s koňmi. Zřejmě se domníval, že jde o partyzány, neboť nedlouho nato rodinu obklíčilo gestapo a čeští policisté. Matka, která se zrovna vrátila ze vsi z nákupu, se s pětiletou Eleonorou v náručí chtěla schovat za strom, ale zpozoroval je jeden z uniformovaných, který prý špatně mluvil česky, začal jim sprostě nadávat a nebezpečně vyhrožovat. Nato rodinu odvezli do vězení ve Zdounkách. Šlo o provizorní věznici, jednu velkou místnost, kde se pohyboval bachař či klíčník a jeho žena, oblečená do moravskoslováckého kroje. Chtěli zadržené Romy rozdělit, umístit zvlášť muže a chlapce, zvlášť ženy a dívky. Malá Eleonora měla být zařazena mezi kluky stejně malé jako ona, ale dala se do pláče, prosmykla se policistům pod rukama a nechtěla se pustit maminky, proto mohla nakonec zůstat s ní. Vzpomíná si, jak denně dostávali do šálků bramborový guláš, jídlo však bylo cítit mýdlem, které do něho prý snad záměrně strouhali. Spolu s nimi byli ve Zdounkách internováni také partyzáni, kteří se stejně jako oni ukrývali v lesích.

  Asi po dvou nebo třech měsících[1] odvezli Bystřické do robotárny, věznice v Brně na Cejlu. Zde získali ochranu díky známosti otce s místními protektorátními policisty z dob školní docházky ve Vyškově. Kriminální revírní inspektor [Klement] Boda, [Oldřich] Nejezchleba a [Rudolf] Veselý[2] prý jejich spisy dávali dospodu, aby na ně nepřišla řada, když se určovalo, kdo bude deportován do Osvětimi, koho umístí do jiného koncentračního tábora a kdo bude propuštěn. Matka a Eleonořini sourozenci, sestra a bratr, měli všichni tmavší pleť, proto je ukryli v cele, kterou gestapo údajně neznalo. Ostatní členy rodiny, jak říká, ukazovali. Tváří v tvář se tak potkala s [Franzem] Herzigem, kriminálním tajemníkem německé kriminální policie, a dodnes pamatuje, jak ji chytal za ušní boltce a říkal o ní německy, že není „žádná Cikánka.“ Zaručili se pak za ně i výše zmínění policisté s tím, že rodina vždy žila řádně, nikdy nekočovala, otec vždy pracoval. Díky tomu je mohli v roce 1944 propustit.

  • [1] Nevzpomíná si přesně, připomíná svůj útlý věk.
  • [2] Policejní náčelník (ed.)

  Čeští policisté [Oldřich] Nejezchleba a [Rudolf] Veselý prý nadále pracovali u kriminální policie. Eleonora Kosová se provdala za Bruna Kose, jenž byl z židovské rodiny a následkem věznění v koncentračním táboře pobíral invalidní důchod.

  Kosová nejprve pracovala jako zdravotní sestra, po roce 1989 provozovala v Prostějově obchod s módou.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: HORVÁTHOVÁ, Jana a kol. ... to jsou těžké vzpomínky. 1. svazek. Vzpomínky Romů a Sintů na život před válkou a v protektorátu. Brno: Větrné mlýny, Muzeum romské kultury, 2021, 130-131, 147-151, 309-315, 677. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/eleonora-kosova (cit. 19.9.2024)

• Vznik svědectví

  Rozhovor s Eleonorou Kosovou pořídilo Muzeum romské kultury v září 2003 v Prostějově; do rozhovoru vstupoval i její bratr Jan Bystřický. Vyprávění doprovází soubor šesti rodinných fotografií z období od třicátých let 20. století až do roku 2003.

• Kde najdete toto svědectví

  Jana Horváthová a kol. (eds), ...to jsou těžké vzpomínky. Vzpomínky Romů a Sintů na život před válkou a v protektorátu