Emílie Danielová

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Rodina Emílie Danielové žila před válkou v obci Pašovice,[1] kde měli tři menší dřevěné domky. V jednom žili rodiče s nejmladším bratrem Žankem, bratři Laďa a Ludvík obývali vedlejší domky.[2] Sestra Berta se provdala za Murku[3] do obce Bojkovice. Emíliin otec František Herák byl kovář. Koval řetězy pro krávy a motyčky a výrobky prodával v okolních vsích. Před válkou žila tehdy ještě svobodná Emílie Heráková s neromským mužem, který pracoval na poště v obci Mysločovice; sezdaní nebyli.

  • [1] V části Podčupy (ed.).
  • [2] Z vyprávění není zřejmé, zda šlo o jiné, či ty zbývající.
  • [3] Křestní jméno neuvedeno.

  V roce 1942 odvezli Emílii Danielovou do Brna [do zemské donucovací pracovny v dnešní Lidické ulici (ed.)], ostříhali ji dohola – a jak sama říká, i pod pažema, všude – a odtamtud do Hodonína, kde vězňové roztloukali kameny na dláždění silnic. Četníci je bili, ale Emílie Danielová uvádí, že ještě horší byli Romové, kteří v táboře měli nějakou funkci.

  V Hodoníně se ji pokusil navštívit její manžel Hynek Daniel, ale nepustili ho za ní. Odešel s pláčem, na vrátnici jí směl nechat jen bochník chleba a kus salámu. Později ho odvezli transportem do Osvětimi, odkud se už nevrátil. Emílie Danielová byla v Hodoníně zhruba rok, pak ji také čekal transport do Osvětimi.[1] S rodiči, kteří skončili v Osvětimi dříve než ona,[2] se už nepotkala – pouze s nejmladším bratrem Žankem. Prosil ji o jídlo, a tak mu dala kus chleba, který měla z Hodonína.

  Vypráví, že po příjezdu je esesmani bili a odtrhávali děti od matek. Dostala dřeváky a vězeňský pruhovaný mundúr, ve kterém chodila celé ty dva roky, a na předloktí jí vytetovali číslo. Přidělili ji na blok č. 25,[3] kde byly pryčny po třech nad sebou. Ženy nahoře často neudržely stolici a výkaly protékaly až dolů. Na přikrytí měly jen špinavou deku a trpěly zimou, nebylo se kde umýt, trápily je vši a po stěnách lezly stínky.

  [Ráno] byl apel, na němž dozorci vězně spočítali a německy udíleli rozkazy. Následovala práce – museli nosit těžké kameny, podle Emílie Danielové padesátikilové až šedesátikilové, a pokud je někdo neuzvedl, esesmani ho zbili. Také na ně pouštěli psy, od jednoho má na pravém lýtku dlouhou jizvu.

  V Osvětimi trpěli obrovským hladem. Ráno dostali čaj, po kterém otékali, k obědu vařenou řepu, podle jejích slov to byla v podstatě jen voda, a večer byl chleba s pilinami. Jedli trávu, pampelišky, někteří vězni se snažili u kuchyně vyškrabávat zbytky jídla z beček. Takhle zemřel Žanek, mladší bratr Emílie Danielové, kterého při tom přistihli a zastřelili.

  Sestra Berta už nemohla chodit, jak byla hubená a vyhládlá. Dali ji na ošetřovnu, a když za ní Emílie přišla, rozplakala se a říkala, Bertičko, já už to nevydržím. Berta ji povzbuzovala, a protože už nemohla jíst, dala jí krátce předtím, než zemřela, svůj chleba.

  Emílie Danielová vzpomíná, že všude kolem ležela na zemi těla zemřelých vězňů a lidé po nich šlapali. Nikomu z nich už na ničem nezáleželo. Všichni věděli, že ve velkých krematoriích se spaluje, ale nesmělo se o tom mluvit.

  Z Osvětimi byla Danielová převezena do Ravensbrücku,[4] odkud utekly dvě vězeňkyně. Ostatní byly exemplárně potrestané, musely nastoupit se vztyčenými pažemi a čtyři dny byly bez jídla. Z Ravensbrücku vyčlenili Emílii Danielovou do pracovního komanda ve Wittenbergu. Pracovala v továrně a dožila se tam konce války.

  • [1] Transport do Osvětimi z 22. srpna 1943 (ed.).
  • [2] Transport do Osvětimi z 8. března 1943 (ed.).
  • [3] Funkci staršího tam zastával německý Rom A. Lutz (ed.).
  • [4] Zřejmě transportem 2. srpna 1944 (ed.).

  Wittenberg osvobodila Rudá armáda. Emílie Danielová vzpomíná, jak je Rusové hladili a dávali jim jídlo. Ačkoli byly hladové, nemohly hned začít normálně jíst. Ty, které to nevydržely a něco zhltly, umřely. Musely si na jídlo postupně zvykat a dobře jim dělal právě cukr, který jim Rusové sypali do nastavených šatů.

  Najednou byly volné a mohly jít, kam chtěly. Emílie Danielová a její čtyři kamarádky naložily darované věci a oblečení na kočárek a vydaly se pěšky domů. Došly až do Ostravy a odtamtud odjela do rodných Pašovic. Vzpomíná, jak ji sousedé dojatě vítali. Kromě ní se zpět domů vrátil jen bratr Laďa, všichni ostatní členové rodiny v koncentračních táborech zahynuli.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: NEČAS, Ctibor, ed. Nemůžeme zapomenout = Našťi bisteras : nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994, 97-99. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/emilie-danielova-roz-herakova (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  Vyprávění Emílie Danielové z 20. 2. 1988 nahrál a přepsal Ctibor Nečas.

• Kde najdete toto svědectví

  Ctibor Nečas (ed.): Nemůžeme zapomenout – Našťi bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků