František Holomek

• Abstrakt svědectví

  Za války Po válce

  František Holomek byl zařazen do transportu 3. března 1943. Předtím pracoval ve Vídni, a tak ve Veselí nad Moravou zašel za strážníkem Samkem z Vracova s tím, že by se potřeboval vrátit do Vídně, kde má peníze. Samek mu však řekl, že musí jet, a tak se s celou rodinou – první ženou a jejich čtyřmi dětmi – dostavil k hostinci Na Lapači ve Veselí, odkud je převezli do sokolovny ve Starém Městě u Uherského Hradiště a potom vlakem přes Ostravu do Osvětimi. Po příjezdu[1] jim vytetovali čísla (konkrétně jmenuje Poláka Bogdana, politického vězně, který je tetoval), ostříhali je a oholili jim veškeré ochlupení. Z Veselí nad Moravou přijelo 21 Holomkových a 5 Danielových; z nejbližší rodiny Holomkova matka, bratr a sestry. Zhruba třetí den museli jít do koupelny, které se říkalo lajzunk. Nejprve se museli vykoupat, pak dostali nějakou injekci, po níž byli, jak říká, umrtvení a ztuhlí. Potom se museli střídavě nořit do teplé a do studené vody, moc je to pálilo; rozkaz k tomu dal přímo doktor Josef Mengele, dohlíželi na ně jiní doktoři včetně polských. Tuto proceduru museli podstupovat každý týden po celou dobu věznění; říká, že některé děti a ženy tomu podlehly.

  Vzpomíná také, že v jakémkoli počasí, i v zimě, museli stát bosí a nazí namačkaní na sebe dvě nebo tři hodiny venku. Napřed byl na blocích číslo 16 a 21, nakonec na čísle 14, kde už byl společně s ženou, s níž se po válce oženil. V baráku byly nad sebou tři pryčny, na jednu se vešlo jedenáct až dvanáct lidí, často celá rodina. Jídlo vozili židovští vězni v bečkách. Holomkovi měli nejprve něco k jídlu z domova, ale brzy museli jíst lágrovou stravu – řepnou polévku s kouskem chleba, k snídani dostali trochu kávy; říká, že když šel z práce, někdy si vyrýpl pampelišky a jedl je.

  Nejprve pracoval při opravě cest, celý den házel lopatou. Dozorci je bili tak, až někteří umírali, mezi nimi i dědeček jeho ženy. Mrtvá těla se dávala na hromadu a navečer je auta odvezla do krematoria. Později začal pracovat v kantýně, kterou vedli polští vězni, s nimiž se domluvil a skamarádil;[2] dostal tam i svého bratra Štěpána. Sbíral prázdné lahve od ovocného vína. Nejprve měl nějaké peníze z domu, popisuje, že s penězi, respektive poukázkami a zbožím se tam čile obchodovalo. Na kantýnu dohlížel německý dozorce, který jim dával svačiny, takže jedli lépe než ostatní vězňové.

  V Osvětimi prodělal tyfus, ale říká, že léčba nebyla žádná, buď člověk přežil, nebo umřel. Na marodce dostávali injekce, po kterých člověk dostal horečku, jemu se také udělaly fleky na noze. Setkal se tam i s Mengelem, který vězně na marodce prohlížel. Na tyfus umíralo až 200 lidí denně, Mengele pak proto začal kontrolovat kuchyně a nařídil, aby děti začaly dostávat lepší jídlo.

  František Holomek říká, že k Židům se dozorci chovali hůře než k Romům. Krematorium bylo v lese u tábora a v noci byl vidět dým, který se vznášel z komína. V Osvětimi byl zhruba 18 měsíců, pak se dozvěděl od Poláků, že půjde do plynu. Mezitím se rozhodlo, že mladí vězni nepůjdou na smrt, když mohou pracovat, a tak byl převezen do koncentračního tábora Buchenwald.

  Když se Češi v Buchenwaldu dozvěděli, že do tábora jedou další čeští vězni z Osvětimi, vybrali pro ně mezi sebou dva nebo tři pytle chleba. František Holomek pracoval v lomu, lámali a nosili kámen na cesty. Vězňové často umírali, někteří hladem.

  Z Buchenwaldu ho převezli do tábora Dora, kde je rozdělovali na práci do koncentračních táborů Ehrlich, Harzung a Sachsenhausen, kam odvezli právě Holomka. Tam se také dočkal osvobození Rudou armádou.[3]

  • [1] Do koncentračního tábora Auschwitz II – Birkenau dorazili 8. 3. 1943. (ed.)
  • [2] Nejdříve J. Zamowiecki, S. Schabenbeck a M. Perski, po odhalení jejich přehmatů B. Plonczak a S. Kwiatkowski. (ed.)
  • [3] Koncentrační tábor Sachsenhausen osvobodila sovětská armáda 22. 4. 1945. (ed.)

  Po osvobození strávil v táboře ještě asi tři týdny, pak šel na prohlídku a mohl se vydat na cestu domů. Šel s dalšími židovskými vězni pěšky, nechtěli čekat na autobusy, které vězně svážely do Prahy. Domů do Veselí nad Moravou se z celé rodiny kromě něho vrátili jen sourozenci Štěpán a Drahuša.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: NEČAS, Ctibor, ed. Nemůžeme zapomenout = Našťi bisteras : nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994, 144-146. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/frantisek-holomek (cit. 30.10.2024)

• Vznik svědectví

  Vyprávění volně zapsala a nechala autorizovat Jitka Lukešová. Poprvé publikováno v její diplomové práci Cikáni ve Veselí nad Moravou, Brno, Pedagogická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, 1979.

• Kde najdete toto svědectví

  Ctibor Nečas (ed.): Nemůžeme zapomenout – Našťi bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků