Helena Bílá
Helena Bílá zvaná Puľka (1938, Malé Kapušany, okres Michalovce – rok úmrtí neznámý)
-
Abstrakt svědectví
Helena Bílá se narodila a vyrůstala se čtyřmi sestrami v romské osadě asi padesát metrů za vsí Malé Kapušany. V osadě stálo šest domků, v nichž byla jediná místnost, všichni tamní Romové byli spříznění a jediným zdrojem vody byl potok. Maminka Ilona[1] pocházela z obce Vagaš[2] a chodila vymazávat sedlákům pece výměnou za naturálie nebo prodávala na trzích v Prešově křen, otec Karoľ[3] se živil jako zedník a prodával nepálené cihly, dědeček obchodoval s dobytkem.
Helena Bílá popisuje, že ve vsi žilo před válkou hodně Židů. Její otec docházel na výpomoc do rodiny místního řezníka. Jednoho dne však všechny odvezli ve vagonech pryč.[1]
V Malých Kapušanech byli za války gardisti. Helena Bílá vzpomíná především na Maňkošovy. Jednoho Maňkoše[2] se báli, pokusil se znásilnit tetu Heleny Bílé. Do vsi si Romové netroufli vstoupit, z osady tam chodila jen její maminka, protože měla tak světlou pleť, že nevypadala jako Romka.
Otce Heleny Bílé spolu s jeho bratry Šľepim, Lajošem, bratrancem Francem a švagrem Jožim[3] odvezli jednou v noci do pracovního tábora Petič. Otec tam strávil čtyři měsíce a po návratu popisoval strašné podmínky, například i to, že se s bratry museli pro zábavu gardistů mlátit lopatami.
S matkou a se sestrami se Helena Bílá uchýlila k prarodičům do Vagaše, kde se k nim později otec připojil. Romové z Vagaše podporovali partyzány, dvanáct se jich k nim přidalo – mimo jiné i strýc Ďula Gabčo, který přišel o tři prsty a musel být ošetřen v nemocnici v Košicích. Po návratu k rodině je odvedl do lesa Bukovina nedaleko Vagaše a pomohl jim se skrývat až do příchodu ruských vojáků a konce války.
Rodina se po válce přestěhovala do Prahy. Helena Bílá stihla na Slovensku nastoupit na několik dní do školy, ale kluci z vesnice ji zmlátili, proto už se do školy nevrátila a ani po příchodu do Čech do školy nezačala chodit. Dodnes se umí jen podepsat.
V roce 1954 se v Roztokách u Prahy seznámila s manželem Imrichem. Brzy dostali přidělený byt v obci Sedlec. Ještě než v roce 1956 narukoval manžel na vojnu, narodili se jim syn Honza a dcera Ilona. Imrich sloužil dva roky a dva měsíce na Šumavě u vojenské posádkové správy. Když se z vojny vrátil, vzali se na spontánně zorganizované dvojité svatbě – společně s Imrichovou sestrou, která si vzala Josefa Žoltáka. Helena s Imrichem vychovali šest dětí; jejich syn Imrich tragicky zahynul jako pětadvacetiletý po úrazu v uranových dolech.
Přibližně dvacet let žili v obci Dětřichov v domku, u kterého měli hospodářství se zvířaty. Pak se na deset let přestěhovali do Brandýsa, aby měly dospívající děti lepší podmínky. Pracovali tam ve fabrice, a když podnik převzala francouzská firma, odešli za sestrou Heleny Bílé do Prahy-Vysočan; po dalších 16 nebo 17 letech se odstěhovali do severních Čech.
Helena Bílá pracovala jako lisařka a kuchařka. Nostalgicky vzpomíná na dobu komunismu, kdy si člověk prací vydělal dost peněz na to, aby pokryl své životní náklady.
Jak citovat abstrakt
Abstrakt svědectví z: KRAMÁŘOVÁ, Jana a kol. (Ne)bolí. Vzpomínky Romů na válku a život po válce. 1. Praha: Člověk v tísni, společnost při České televizi, o.p.s., 2005, 102-113. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/helena-bila (cit. 30.10.2024) -
Vznik svědectví
S Helenou Bílou a jejím manželem Imrichem proběhla dvě setkání v jejich domácnosti v severních Čechách – poprvé s nimi natáčela 7. 2. 2002 společnost Člověk v tísni[1] v rámci projektu Pomoc při odškodnění romských obětí druhé světové války, a to kvůli možnosti podat žádost o odškodnění u Česko-německého fondu budoucnosti. Helenu Bílou s manželem následně oslovila editorka Jana Kramářová s dotazem, zda by souhlasili s dalším nahráváním pro účely publikace; natáčení proběhlo 6. 12. 2004 opět v severních Čechách za přítomnosti fotografa Martina Šimečky.
Editorka rozdělila vyprávění Heleny Bílé do oddílů Před válkou, Válka a Po válce; součástí vzpomínek na život po válce je i transkripce rozhovoru nazvaná Společný život, kde Helenu Bílou doplňuje ve vyprávění i manžel Imrich, jehož vzpomínky jsou v knize také obsaženy. Svědectví doplňují tři nedatované fotografie z rodinného archivu.
- [1] Tazatel není uveden.
-
Kde najdete toto svědectví