Helena Ondrášová

• Abstrakt svědectví

  Za války Po válce

  Helena Ondrášová byla s matkou[1] a sourozenci[2] vězněna v takzvaném cikánském táboře v Hodoníně u Kunštátu. Jako nejvíce traumatizující popisuje Ondrášová samotný příchod do tábora. Všem ostříhali vlasy a hned první oholili dvouletou Helenu Ondrášovou, kterou držela v náručí plačící matka. Marně prosila, aby její dcery nestříhali, ale o vlasy přišla i sestra Hilda, která je měla dlouhé až ke kolenům.

  Malé děti byly v táboře ubytované s matkami, muži bydleli v jiné části tábora, ohrazené ostnatým drátem. Chodili v dřevácích, Helena Ondrášová vzpomíná, že ona dostala takové gumáčky, ze kterých jí vyčníval prst. V baráku neměla stání, běhala hodně venku. S kamarády Hepym a Dundrlou sedávala na kládách a kouřili suché listí smotané do kusu novin. Děti chytaly ptáky, pekly je na ohni za barákem a jedly je.

  Ondrášové matka byla těhotná se Soňou, táborová strava nebyla dostatečná, a tak jí její starší dcera Květa,[3] která pracovala na ošetřovně, vždy obstarala něco na přilepšenou, chleba nebo ovesné vločky. Malé Heleny Ondrášové si dozorci v táboře moc nevšímali, a tak matce od Květy nosila jídlo pod kabátkem. Nebezpečné to bylo, když byli puštění hlídací psi Afra a Hilda. Nejednou, když nesla něco k jídlu, ji porazili a vše sežrali.

  Vzpomíná na hodného českého dozorce Zemana,[4] který ji spolu s dalšími dětmi bral tajně na řepu. Dovolil jim řepu nakrájet a pod šaty odnést. Heleně Ondrášové pomohl podvázat kabát tak, aby si mohla kusy řepy také odnést. Ale vždy je varoval, aby toho nebrali moc, mohli by je odhalit a jeho popravit.

  Sestra Heleny Ondrášové Květa pracovala na ošetřovně, a přestože byla vlastně ještě dítě, musela odnášet i mrtvé, když někdo zemřel. Házeli je do dlouhého hlubokého výkopu[5] a zasypávali vápnem. Malá Ondrášová s ní často trávila čas, a tak ji doprovázela i při pohřbívání. Matka se o ni bála, aby ji do toho výkopu nehodili taky, nebo aby tam nespadla.

  Nevlastní bratr Ondrášové Tomáš se staral německým příslušníkům o koně a jezdil s koňským povozem i mimo tábor, například do vsi pro mléko. Vybízela ho, aby využil příležitosti k útěku, ale to nechtěl riskovat: „Dyť já mám čtyři čháve (děti),“ odpověděl jí.

  Když z Hodonínku odváželi vězně do Osvětimi, podařilo se sestře Květě několik jich zachránit. Doktor Výroba[6] jí dovolil zachránit z již naloženého auta její sourozence a schovat je na marodku. Během chvíle, kdy Němci vyřizovali doklady, stáhla z korby nákladního auta i několik dalších vězňů. Neměla čas vybírat, koho zachrání, a bratr Tomáš byl bohužel příliš vzadu. Volal na sestru, ať ho také odvede, že má čtyři děti, ale už mu nemohla pomoci. Spolu s ním na autě zůstaly i dvě jejich sestry, a všichni byli transportováni do Auschwitz II-Birkenau. Zachránění zůstali na marodce s upozorněním, že mají tyfus, protože Němci se tyfu báli.

  Helena Ondrášová byla 20. 9. 1943 spolu s matkou, sestrami Marií, Hildou, Květou a Soňou a některými dalšími z tábora propuštěna.

  [1] Marie Terezie Ondrášová, zvaná Pocrli, rozená Paffnerová (ed.)

  [2] Helena Ondrášová měla šest vlastních sourozenců – Marii Ondrášovou zvanou Květa (1926), Marii Ondrášovou (1927), Bertu Ištvánovou (1931), Aloise (1933), Hildu (1936) a Marii Soňu (1942), která se narodila v táboře v Hodoníně. Dále měla několik nevlastních sourozenců z otcovy strany: bratry Františka (1920) a Františka Raimunda (1921), sestru Annu zvanou Nanynka (1922 nebo 1923) a bratra Tomáše (po matce zřejmě Růžička). (ed.)

  [3] Viz její svědectví v databázi.

  [4] Křestní jméno neuvedeno.

  [5] Tehdy otevřené šachty pro ukládání mrtvých těl na nouzovém pohřebišti v lese, dnes takzvaný Žalov. Jakmile se jedna vykopaná rýha – šachta zaplnila, paralelně s ní, ale výše, byla otevřena nová šachta; celkem tři lehce nad povrch země vystupující navršené linie jsou na tzv. Žalově parlament;trné ještě dnes. Kromě 121 Romů je v hromadných šachtách pohřbeno i 48 osob, které nepřežily internaci ve středisku pro přestárlé Němce neschopné odsunu, jež na místě fungovalo od 10. 12. 1945 do 1. 10. 1946. (ed.)

  [6] Strážný M. Wyroba. (ed.)

  Helena Ondrášová vzpomíná, že poté co na místě bývalého tábora vzniklo koupaliště,[1] psal její bratr Lojza[2] stížnost do Prahy.[3]

  [1] Areál bývalého CT II v Hodoníně sloužil jako rekreační zařízení Žalov, jeho součástí byl i velký vyhřívaný bazén, kam se chodili koupat lidé z širšího okolí. (ed.)

  [2] Bratr Alois Ondráš (1933). (ed.)

  [3] Není blíže specifikováno.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: HORVÁTHOVÁ, Jana a kol. ... to jsou těžké vzpomínky. 1. svazek. Vzpomínky Romů a Sintů na život před válkou a v protektorátu. Brno: Větrné mlýny, Muzeum romské kultury, 2021, 375-376, 390, 424, 468-469, 496-497, 571-572, 590-593, 606, 631-632, 690. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/helena-ondrasova (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  Vzpomínky Heleny Ondrášové jsou citovány z rozhovoru, který s ní byl natočen v českém jazyce 6. 11. 2018 v Šumperku a jeho videozáznam je archivován ve sbírkách Muzea romské kultury v Brně. V knize se dále odkazuje na Výzkumnou zprávu 11/2018 Helena Ondrášová (*1939), přeživší tzv. cikánského tábora Hodonín.Vzpomínky jsou doplněny šesti fotografiemi Heleny Ondrášové, autorem pěti z nich je Adam Holubovský (fotograf MRK) a vznikly u příležitosti natáčení rozhovoru v roce 2018 v Šumperku; jeden archivní snímek zachycuje Helenu Ondrášovou v mládí.

• Kde najdete toto svědectví

  Jana Horváthová a kol. (eds), ...to jsou těžké vzpomínky. Vzpomínky Romů a Sintů na život před válkou a v protektorátu