Ignác Zima

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Zimův otec bojoval v první světové válce. Původně byl kovář, později pracoval na statku u koní. V Kopčanech byli ještě dva romští kováři, jednomu říkali Baťa,[1] druhý se jmenoval Korčák.[2] Matka Ignáce Zimy sloužila u sedláků a dostávala za to jídlo. Měli sedm dětí, jednu dceru, která zemřela v mládí, a šest synů. V osadě v Kopčanech, jíž se tam říkalo héli, bydlelo dvacet romských rodin. Než vypukla válka, chodívali romští muzikanti z Kopčan hrát o hodech až na Moravu. Romové v Kopčanech také pletli koše a košťata z březového proutí, které pak ženy nabízely po vsích a dostávaly za ně brambory nebo fazole. Selkám také prodávaly jemný žlutý písek, jímž si o hodech vysypávaly zem, aby to měly doma hezčí.

  • [1] Celé jméno není uvedeno.
  • [2] Celé jméno není uvedeno.

  Některým Romům z Moravy se podařilo uprchnout z protektorátu na Slovensko, takže se zachránili. Schovávali je i Slováci, například Kýra,[1] Frantu[2] nebo Karla[3] ze Svazu Romů [Svaz Cikánů-Romů].

  Nejstaršího bratra Ignáce Zimy odvedli k vojsku a spolu s dalšími Romy – například s bratrem Františky Zimové Matějem – se v Rusku dostal zajetí. U partyzánů byli z místních Romů Palko,[4] dále Ferda[5] a také Izák.[6]

  Gardisté zacházeli s Romy hrozně. V zimě je třeba vytáhli z domu bosé na sníh, nedovolili jim ani vzít si boty. Mezi gardisty byli hlavně muži z bohatých selských rodin, jen asi dva z nich pocházeli z chudých poměrů.

  V době, kdy se Ignác Zima s rodiči a sourozenci schovával v lesích kolem Smolničky[7] a Šaštína, si Němci u nich v domě udělali sklad munice a přímo před domem měli protiletadlové dělo. Když se Zimovi vrátili, otec, zkušený voják, rozhodl, že vykopou dva metry hlubokou jámu, do níž munici vynosili a zahrabali.

  Když přišli Rusové, vnímali to místní Romové nejdřív jako vysvobození. Potom však ruští vojáci začali chodit za jejich ženami, a tak se i ty starší musely schovávat třeba pod postelí a mazat se mourem, aby byly ošklivé.[8] Němci takoví nebyli, Ignác Zima říká, že nejspíš byli moc fajnoví, než aby si něco začínali s cikánkami. Jeden Rus, Míša, přijel do osady na kole a šel za Kori, které se říkalo Slepá,[9] bylo to Luckovo děvče.[10] Její otec zaslechl z domu křik a pláč, a tak vběhl dovnitř, Míšu vyhodil, zbil ho a rozlámal mu kolo. Rus musel odejít pěšky, a když se jeho velitel doslechl, co se stalo, chtěl ho prý zastřelit. Rusové ale Romům dávali jídlo, pro které si k nim děti chodily s konvičkami. Ignác Zima vzpomíná, že chtěl s ostatními dětmi ochutnat i kouření, ale kvůli cigaretám museli dělat takzvané křepelky – lehnout si na záda a třepat rukama a nohama. Rusové prý stáli kolem nich a strašně se tomu smáli.

  Vzpomíná si také, že když přecházela fronta a oni se schovávali ve vesnici u sedláka ve sklepě, byli tam s nimi i Maďaři v žlutých uniformách. Báli se Rusů, protože Maďarsko bojovalo na straně Němců. Bučkova holčička,[11] která byla ještě v peřince, však začala hrozně plakat, a tak je Maďaři vyhodili, protože se báli prozrazení. Schovali se tedy ve stáji, kde zase začal vyvádět Kalnáččin kluk.[12] Jeho otec už to nemohl snést, a tak nabral močůvku s vodou a dal mu to pít; chlapec prý přestal brečet a vůbec nic se mu nestalo.

  • [1] Křestní jméno není uvedeno.
  • [2] Příjmení není uvedeno.
  • [3] Karel Holomek, jeden z nejvýznamnějších romských vzdělanců a představitelů etnoemancipačního hnutí před rokem 1989 i po něm.
  • [4] O partyzánu Palkovi z Kopčan hovoří i Bartoloměj Daniel (ed.), viz jeho vzpomínka v této databázi; Palkovo příjmení není uvedeno.
  • [5] Příjmení není uvedeno.
  • [6] Příjmení není uvedeno.
  • [7] Patrně obec Smolinské.
  • [8] Viz svědectví Kolomana Pompy: když se vojáci slovenské armády vraceli z Itálie přes západní Slovensko, lidé je vítali jako ochránce před Rusy znásilňujícími ženy. (ed.)
  • [9] Není blíže uvedeno.
  • [10] Není blíže uvedeno.
  • [11] Není blíže uvedeno.
  • [12] Není blíže uvedeno.

  Všichni dobře věděli, kdo z vesnice byl za války gardista, ale nikomu z nich se po osvobození nic nestalo.

  Bratr Ignáce Zimy Jalka, voják, byl hned po válce nasazen na banderovce; hledali je po lesích.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni." Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, s. 610-622 (cs), 623-635 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/ignac-zima (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  Rozhovor s Ignácem Zimou proběhl v září 1999 v Kopčanech u jeho švagrové Františky Zimové,[1] kam se vydali kvůli vyposlechnutému příběhu o romské dívce z moravských Oslavan. V Kopčanech prý přečkala válku a unikla tím transportu do Osvětimi, kde zahynula převážná část Romů z protektorátu. O tomto příběhu se Ignác Zima editorce zmínil a odkázal ji na svou o deset let starší švagrovou; jemu byl totiž na začátku války pouhý rok. Rozhovor potom autorizoval a na žádost editorky připojil několik slov o sobě.

  • [1] Viz její vzpomínka v databázi.

• Kde najdete toto svědectví

  Milena Hübschmannová (ed.): „Po židoch cigáni.“ Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945