Imrich Bílý

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Imrich Bílý se narodil v osadě vzdálené asi kilometr od obce Železník. V osadě stálo 26 domků ze dřeva nebo z nepálených cihel, ve všech byla jen jedna místnost. Z Železníku pocházeli i Imrichovi rodiče – matka Zuzana Šamková (narozena 1918) a otec Mikluš Šamko (narozen 1914). Rodina žila velice chudě. Otec pracoval za naturálie jako obecní pastýř, později vypomáhal u sedláků, matka chodila po žebrotě. V osadě se trochu lépe dařilo jen dvěma bratrům kovářům. Karol[1] byl zároveň tzv. vajda a jeho bratr Ďuri[2] zase uměl výtečně vyprávět pohádky.

  • [1] Příjmení není uvedeno.
  • [2] Příjmení není uvedeno.

  Romy z osady začali šikanovat gardisté, do jejichž řad vstoupili i místní sedláci z vesnice, například Juraj Foltýn s bratrem. Kromě bití, polévání vodou nebo močůvkou vzpomíná Bílý i na ponižující odvšivovací akci, kdy gardisti přijeli s tzv. parovňou a všechny je ostříhali dohola.

  V lesích kolem osady se skrývali partyzáni, mimo jiné se k nim dal i strýc Balamutas z matčiny strany. Romové je podporovali, což neuniklo pozornosti německých vojáků, kteří do osad chodili partyzány hledat. Bílý popisuje, jak za pomoc partyzánům exemplárně popravili jednoho Roma z Prosačova.

  Otce Imricha Bílého spolu s dalšími Romy odvezli Němci na Duklu kopat zákopy pro německou obranu. Několikrát se mu podařilo utéct, ale až třetí pokus byl úspěšný. S rodinou se uchýlil nejdříve do obce Vagaš[1] a po konfliktu s německým vojákem se začali skrývat v lesích. Ženy se obávaly znásilnění.

  Rodina nakonec doputovala až do obce Chmeľov, kde u babiččiny sestry přivítali příchod ruských vojsk a konec války – 18. nebo 19. ledna 1945.

  • [1] Dnešní Spišská Poruba.

  Imrich Bílý vychodil na Slovensku tři třídy a zbytek absolvoval v Mostě, kam se rodina přestěhovala v roce 1946. Otec dostal práci u Pozemních staveb a rodina se začala stavět na vlastní nohy. Imrich Bílý popisuje podporu ze strany Čechů, které se jim dostávalo.

  S manželkou Helenou se seznámil v roce 1954 v Roztokách u Prahy. Brzy získali byt v obci Sedlec. Ještě než v roce 1956 Imrich narukoval na vojnu, narodili se jim syn Honza a dcera Ilona. Dva roky a dva měsíce sloužil v Prachaticích a v Hartmanicích u vojenské posádkové správy, po návratu z vojny se s Helenou vzali. Bílý popisuje spontánně zorganizovanou dvojitou svatbu, na níž si jeho sestra vzala Josefa Žoltáka. Imrich s Helenou vychovali šest dětí; jejich syn Imrich tragicky zahynul jako pětadvacetiletý po úrazu v uranových dolech.

  Imrich Bílý se živil jako profesionální řidič a za volantem strávil, jak říká, 44 let. Byl zaměstnán v ČSAD a v Technických službách, řídil tzv. kukačku na čištění silnic, nákladní auto IFA, trambus, Tatru 148 s vlekem apod.

  Přibližně dvacet let žili v obci Dětřichov v domku, u kterého měli hospodářství se zvířaty. Pak se na deset let přestěhovali do Brandýsa, aby měly dospívající děti lepší podmínky. Pracovali tam ve fabrice, a když podnik převzala francouzská firma, odešli za sestrou Heleny Bílé do Prahy-Vysočan; po dalších 16 nebo 17 letech se odstěhovali do severních Čech.

  Nostalgicky vzpomíná na dobu komunismu, kdy podle něj měli všichni stejné podmínky v přístupu k práci, byli si rovni před zákonem a na ulicích bylo bezpečno. Po revoluci kritizuje především nerovný přístup ke vzdělání, diskriminaci na pracovním trhu a rasově motivované vraždy v devadesátých letech.
  

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: KRAMÁŘOVÁ, Jana a kol. (Ne)bolí. Vzpomínky Romů na válku a život po válce. 1. Praha: Člověk v tísni, společnost při České televizi, o.p.s., 2005, 95-113. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/imrich-bily (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  S Imrichem Bílým a jeho manželkou Helenou proběhla dvě setkání, vždy společně a v jejich domácnosti v severních Čechách. Poprvé s nimi natáčela 7. 2. 2002 společnost Člověk v tísni[1] v rámci projektu Pomoc při odškodnění romských obětí druhé světové války, a to kvůli možnosti podat žádost o odškodnění u Česko-německého fondu budoucnosti. Helenu Bílou s manželem následně oslovila editorka Jana Kramářová s dotazem, zda by souhlasili s dalším nahráváním pro účely publikace; natáčení proběhlo 6. 12. 2004 opět v severních Čechách za přítomnosti fotografa Martina Šimečky.
  

  Editorka rozdělila vyprávění Imricha Bílého do oddílů Před válkou, Válka a Po válce; součástí poválečného vyprávění je i transkripce rozhovoru nazvaná Společný život. Imricha Bílého v něm doplňuje manželka Helena, jejíž vzpomínky jsou v knize také obsaženy. Svědectví doplňují tři nedatované fotografie z rodinného archivu.

  • [1] Jméno tazatele není uvedeno.

• Kde najdete toto svědectví

  Jana Kramářová a kol. (eds): (Ne)bolí. Vzpomínky Romů na válku a život po válce