Josef Jelínek

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války

  Josef Jelínek se narodil do rodiny kováře. Měli domek z vepřovic a kovárnu.[1] Z šesti sourozenců byl Josef nejmladší, vychodil obecní školu ve Strážnici a tři třídy měšťanské školy. Spolužáci mu často nadávali do Cigánů a ani učitelé se k němu nechovali dobře. Do učení ho nepřijali, a tak začal pracovat v otcově kovárně. Pro Důl Tomáš v Ratíškovicích vyráběli kolejnicové hřebíky, kramle a podobně.

  • [1] Domek stál v romské osadě v Strážnici u Skalické brány. (ed.)

  Josef Jelínek bydlel teprve měsíc se snoubenkou a devítiměsíčním synem, když ho 15. 3. 1943 o půlnoci vytáhl z postele četník Vedra[1] s dvěma muži v kožených kabátech. Bez možnosti se rozloučit ho odvedli na nádraží, kde se ve vagonu shledal s celou svou rodinou. Noc strávili ve vagonu, hlídal je německý voják se samopalem; bylo jich tam 50 a pouze jedno vědro v rohu jako toaleta. Druhý den dojeli do Olomouce. Nákladními auty je odvezli do starého divadla.[2] Hlídal je tam četník J. Zezula z Petrova. Čtvrtý den jim oholili hlavy, na krk dostali kartonovou ceduli s číslem a odvezli je na nádraží, kde už stál vlak. Zastavil v Ostravě, kde dostali vědro s vodou; v té době už byli sedmý den o hladu. Ve vlaku všichni plakali a utěšovali se tím, že je možná vezou na Ukrajinu na práci.

  Do cíle dojeli odpoledne, museli se seřadit do desetistupu a vpochodovat do tábora [Auschwitz II – Birkenau]. V budově s nápisem Waschraum [umývárna] se museli svléct donaha (ženy, muži i děti dohromady) a celí se ponořit do kádí; poté jim zčervenala kůže a pálila je jako oheň. Venku si pak museli stoupnout na stoličku a vězňové jim oholili veškeré ochlupení. Především ženy se styděly a plakaly, několik jich příslušníci SS ubili kabely. Třemi svázanými jehlami jim vytetovali [vězeňská] čísla a blokař se zeleným trojúhelníkem[3] jim v baráku s palandami přidělil místo: vždy deseti osobám jedno holé dřevěné lůžko o velikosti 2 × 2 metry.

  Dny probíhaly stejně – v pět ráno kousek chleba a margarínu, pak apel a práce do 18 hodin. K obědu jim spoluvězni dovezli řepnou polévku. Hloubili kanalizační rýhy a jídlo bylo pro tak těžkou práci nedostatečné, a tak jedli i kořínky, které vykopali.

  Staří a děti z Jelínkova bloku byli záhy odvedeni do plynu, mezi nimi jeho rodiče a děti sourozenců. Výběr prováděl při ranních apelech Lagerarzt [táborový lékař] Dr. Mengele. Někteří vězni neunesli psychickou zátěž a úmyslně zemřeli v drátech elektrického plotu.

  Ženy byly ubytovány v takzvaném ženském lágru a pracovaly na stavbě silnic. Pokud některá z nich nedokázala držet tempo při práci, esesmanky ji zbily nebo zastřelily. Stejné to bylo u mužů. Jelínek vzpomíná, že když kopali tři metry hluboký výkop a jeho osmačtyřicetiletý bratr[4] nemohl vyjet s kolečkem hlíny, esesman ho zabil ranou rýčem do zátylku. Vězně zabité při práci museli večer donést do tábora, aby mohli být odpočítáni. Stavy se však stále doplňovaly z nových transportů.[5]

  Po třech měsících byl Jelínek s dalšími mladými muži přemístěn z takzvaného cikánského rodinného tábora do hlavního tábora. Byli ubytovaní v zděných budovách a spali na slamnících. Pracoval v komandu č. 122, kterému velel Němec přezdívaný Jupp; stavěli ubikace pro rodiny příslušníků SS. Ze spoluvězňů vzpomíná na přátelské Sověty. Když jednou dozorce umlátil jeho kamaráda Ivana, ostatní Rusové ho pomstili a dozorce probodli pilníkem. Obdivoval se jejich odvaze, s níž potom šli na popravu.

  Situace v táboře se zhoršovala, denně nosili z práce více a více mrtvých. Vzpomíná na hromadnou popravu jedenácti vězňů na šibenici při apelu. Lágrkomandant [Rudolf] Höss ji uvedl projevem, že všichni Slované projdou komíny krematorií. Vězňové byli častěji biti, táborem se šířilo varování, aby nechodili na revír, že tam pacienti dostávají usmrcující injekce. Zemřel tam i Jelínkův druhý starší bratr,[6] který šel na revír s bolestí zubu a druhý den ho vyhodili ven mrtvého.

  V září 1943 vybíral Mengele při nástupu mladé vězně, Jelínek byl mezi nimi. Odvedli je do budovy přezdívané Mengelova sauna. Týden dostávali hovězí polévku, brambory i maso, pak je Mengele změřil a zvážil a do levého ramene dostali injekci. Jelínek pak měl velkou žízeň, teplotu a usnul; jak říká, tutéž injekci dostalo mořské prasátko [morče], jež po chvíli uhynulo. Doktor z řad vězňů Jílek[7] mu sdělil, že mu naočkovali flecktyfus [skvrnitý tyfus]. Pak dostal další injekci, po níž měl po těle modré skvrny, a opět dostával lepší stravu. Po týdnu se procedura opakovala, morče opět uhynulo a Jelínek dostal zimnici a měl bolesti. Po třech dnech se směl vrátit k svému komandu. Z padesáti vězňů přežilo tento pokus jedenatřicet.

  V březnu 1944 byl tábor evakuován, zůstali jen nemocní na revíru. Josefa Jelínka odvezli transportem do Buchenwaldu, kde se potkal s Františkem Mrázem z Hodonína, doktorem Češpivou z Prahy a doktorem Zeleným.[8] Tři týdny pracoval v kamenolomu, pak byl přemístěn do koncentračního tábora Dora v Nordhausenu. V podzemní továrně se podílel na výrobě [střel] V1 a V2. Pracovalo tam asi 18 tisíc vězňů sovětské příslušnosti,[9] kteří věděli, že rakety se odpalují z Kolína nad Rýnem na Anglii, a radili, jak výrobu sabotovat. Na vše dohlíželi vojáci wehrmachtu a za podezření ze sabotáže vězně věšeli. Josef Jelínek vzpomíná, že často pracoval pod oběšeným vězněm i 5 hodin, než ho odvázali a odvezli. Skupinu vězňů, kteří označovali vagony s raketami popisky a úmyslně je prohazovali, po odhalení také popravili.

  Skupině francouzských a sovětských vězňů se v září 1944 podařilo vyhodit do vzduchu hlavní transformátor a tunel byl tři dny bez proudu. Jelínek byl právě na noční směně; museli čekat seřazení a ráno je odvedli do tábora. U brány některé z nich vybrali a lágrkomandant pak vyzval sabotéry, aby se přiznali, jinak že tyto náhodně vyselektované muže popraví. Celkem 78 strůjců akce vystoupilo z řady a následně byli oběšeni; po rozkazu k rozchodu navíc Němci zastřelili mnoho dalších mužů.

  V Doře zprvu spali v hale podzemní továrny, kde byl hluk a vlhko; později je ubytovali v táboře a do továrny docházeli na dvanáctihodinové směny. Areálem procházel dvanáctikilometrový tunel, do kterého zajížděla i železnice a z něhož byly vstupy do hal vybavených moderním strojním zařízením. V polovině areálu pracovali vězňové, ve druhé byla zbrojovka a v ní pracovali totálně nasazení.

  V dubnu 1945 byl tábor evakuován; na cestu vlakem dostali kilový bochník chleba a konzervu. Čtvrtý den dojeli do Ravensbrücku, na rozkaz SS vyházeli z vagonů mrtvé, kteří cestu nepřežili, a noc strávili v ženském koncentračním táboře. Druhý den ráno je seřadili na další pochod i s vězeňkyněmi. Kdo nemohl jít dál, toho zastřelili. Po dvou dnech došli do vesnice, kde jim místní nabízeli jídlo, a v nastalém chaosu se Jelínkovi podařilo utéct.[10] Čtyři dny se ještě s dvěma vězni schovával v lese, pak došli k mostu přes řeku, po němž ustupovali Němci a odhazovali výložky i zbraně. Jelínek i oba vězni tak získali samopaly a postřelili poslední dva německé vojáky, kteří zřejmě chtěli vyhodit most do vzduchu. Následující ráno se na něm vítali s ruskými vojáky, kteří je poslali do nejbližšího města. Byl to Schwerin a spolu s mnoha dalšími byli ubytovaní v bývalých kasárnách, kde Jelínek čekal na odvoz do Československa. Transportem se dostal do Prahy a na hlavním nádraží nasedl na první vlak do Brna. Na sobě měl vězeňské šaty a přes ně uniformu, kterou mu dali Rusové. Na nádraží Brno-Černovice se k němu připojil František Navrátil z Uherského Ostrohu. Vyhledali středisko Červeného kříže,[11] kde se mohli vykoupat, najíst a přespat.

  Druhý den Jelínek dojel do Strážnice. Cestou z nádraží myslel jen na to, jestli se shledá se snoubenkou a synem. Chlapec, kterého uviděl na ulici, ho nepoznal, ale snoubenka už čekala ve dveřích. Jak uvádí, bylo to přivítání s radostí i pláčem.

  • [1] Křestní jméno neuvedeno.
  • [2] Divadelní sál v bývalém hostinci U Odstrčilů v Olomouci-Chválkovicích. (ed.)
  • [3] Zelený trojúhelník označoval odsouzené zločince.
  • [4] Jméno není uvedeno.
  • [5] Z protektorátu např. hromadné transporty ze 7. 5., 22. 8. a 19. 10. 1943. (ed.)
  • [6] Jméno není uvedeno.
  • [7] Pravděpodobně židovský lékař MUDr. Alfréd Mílek z Prahy. (ed.)
  • [8] Křestní jména nejsou uvedena.
  • [9] Podle evidence k 1. 11. 1944 bylo v táboře 9 481 sovětských zajatců, 8 347 Poláků, 5 114 Francouzů, 2 114 Němců, 2 047 Belgičanů, 1 185 Romů, 1 170 maďarských Židů, 1 078 Čechů, 500 Italů, 415 Jugoslávců, 212 Holanďanů a 704 příslušníků jiných nebo nezjištěných národností. (ed.)
  • [10] Koncentrační tábor v Ravensbrücku byl evakuován v týdnu od 21. do 28. 4. 1945. (ed.)
  • [11] Červený kříž a repatriační středisko ministerstva práce fungovaly v paláci Padowetz na nároží Masarykovy ulice v Brně.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: NEČAS, Ctibor, ed. Nemůžeme zapomenout = Našťi bisteras : nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994, 160-171. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/josef-jelinek (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  Jde o zkrácený příspěvek Josefa Jelínka, který pod názvem Poslední slova mého otce zaslal 29. 2. 1980 do soutěže vzpomínkových, historických a dokumentačních prací tehdejšího Českého svazu protifašistických bojovníků.

• Kde najdete toto svědectví

  Ctibor Nečas (ed.): Nemůžeme zapomenout – Našťi bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků