Jozef Diro

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  V romské osadě v Krompachách žilo před válkou asi dvanáct romských rodin. Jozef Diro vzpomíná, jak měli v osadě čisto. Všichni Romové z Krompach byli od nepaměti horníci, i Dirův dědeček a otec, jenž pracoval v dolech a také nahoře u pece, kde se sušila ruda. Hudbě se krompašští Romové nevěnovali, protože muzikou se nedalo uživit, hráli si jen pro sebe.

  Diro byl nejstarší z pěti dětí, měl tři bratry a jednu sestru, která se ještě jak dítě nešťastně zabila, když upadla na kámen. Dirova matka zemřela při porodu nejmladšího bratra, otec byl v důchodu, Dirova žena s dítětem bydlela u něho.

  Z bratrů byl Jozef Diro jediný, koho v roce 1942 odvedli k armádě. Hovoří o prvním, druhém a třetím odvodu, přičemž osmnáctiletého Dira zařadili hned do toho prvního, který probíhal ve městě Spišské Vlachy. Přestože doktorovi nahlásil, že nemá rodiče, je nemocný a chudý, prohlásili ho za schopného vojenské služby, zatímco jeho romské kamarády poslali jako neschopné služby do [takzvaného cikánského] pracovního tábora. Narukoval do Liptovského Mikuláše, poté šel do důstojnické školy v Prešově a po šesti měsících do Dolného Kubína k soustředění na frontu. Jako voják přešel Ukrajinu, Bělorusko a dostal se až k Rostovu. V jeho divizi bylo málo Romů, ne víc než sto; kolik jich přežilo, si nevzpomíná. Němci podle něho slovenským vojákům nevěřili, proto je nechali jen kopat zákopy.

  Když je zajali Rusové – Diro říká, že jejich slovenští důstojníci byli dobří, sami se nechali zajmout – skončil v zajateckém lágru, kde trpěl nedostatkem jídla. V polévce plavali červi z hrachu nebo fazolí, ale oni to jedli, jinak by zemřeli hlady. Někteří dozorci byli slušní, jiní krutí. Do zajateckého tábora přicházeli českoslovenští důstojníci ze Svobodovy armády a Čechoslovákům nabízeli možnost přejít do Svobodovy armády. Všichni se k nim chtěli přidat, vždy se začali připravovat na odchod, ale Rusové je pokaždé okamžitě přestěhovali jinam. Když byl Diro například v kasárnách v Bukurešti, do druhého dne je odvezli na Novou Ameriku – na Nový Donbas, což byl podle Dira podobný hornický kraj jako Ostrava, a zajatce nasadili na práci do dolů. Jednou v dole došlo k výbuchu, který z tří set čtyřiceti mužů přežilo jen devět. Po této události napsal Diro Stalinovi žádost, že chce jít domů. Nejprve mu ji vrátili k doplnění, ale napodruhé ho z tábora, jak říká, vyhodili; čekal, že ho za bránou zastřelí, ale byl opravdu na svobodě. Šel do vesnice a s muži pak chodil opět pracovat do dolu, ale už ne jako zajatec. Jednoho dne šli kolem něho kamarádi z tábora bez stráže, doprovázení jen jedním kapitánem. Diro s nimi nastoupil do připravených vagonů, ostatní ho schovali v koutě pod kabáty a takto se dostal až na Slovensko, do Košic.

  Z Košic tehdy pokračoval pěšky a z Kysaku dojel vlakem až domů, kam dorazil 3. března 1946 v noci. Bál se jít přes město, aby ho nechytili, šel proto zadem. Doma ho nepoznali, jak byl vyhublý a zbědovaný, až když Dirův pětiletý syn Ponti zavolal „Tati!“, otec omdlel. Otec žil s partnerkou, Diro jí říká macecha, Dirovou ženou Gizelou a Pontim v ohromné bídě, jedli například šrot, který se normálně dával prasatům. Macecha se kvůli tomu styděla, šla nakoupit na dluh a uvařila Dirovi halušky.

  Jozef Diro napřed pracoval v cihelně, později odjel pracovat za bratrem na Moravu – na Ostravsko, do Orlové. Potom dělal pět let v kamenolomu v Šumperku, odkud se na důchod vrátil do rodných Krompach. S manželkou vychovali třináct dětí, osm děvčat a pět chlapců. Jeden syn zemřel v jedenatřiceti letech, jeden, který byl z dvojčat, jako čtyřměsíční. Všichni ostatní žijí spořádaně – v Krompachách zůstaly čtyři dcery a dva synové, jeden syn bydlí v družstevním bytě v Košicích, zbylé děti jsou v Děčíně, Havířově a Petřvaldu.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 263-270 (ces), 271-277 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/jozef-diro (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  Rozhovor s Jozefem Direm a jeho manželkou Gizelou Dirovou[1] proběhl díky ing. Emilu Pokutovi, romskému sociálnímu pracovníkovi městského úřadu v Krompachách, který editorku za Dirovými přivedl. Informace obsažené v rozhovoru jsou unikátní, protože podrobně líčí události v ruském zajateckém táboře. Text prošel minimálními redakčními úpravami.

  V části věnované popisu současných podmínek života Romů v zanedbaných činžácích doplnila editorka informace objasňující okolnosti vzniku romských ghett před rokem 1989. Uvádí důvody, které vedly k postupné devastaci veřejného prostoru těchto ghett, například koncept rituální čistoty či zchudnutí romských obyvatel po roce 1989, kdy po restrukturalizaci ekonomiky přišla řada z nich po desítkách let o práci.

  • [1] Viz její svědectví v databázi.

• Kde najdete toto svědectví

  Milena Hübschmannová (ed.): „Po židoch cigáni.“ Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945