Jozef Horváth

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Horváthovi bydleli spolu s dalšími pěti romskými rodinami v romské osadě vzdálené asi půl kilometru od obce Železník. Jozef Horváth, který měl tři bratry a dvě sestry, vzpomíná na chudobu a nezaměstnanost. Otec se živil jako kovář, řemeslo se od něj naučil i Jozef Horváth s bratry. Matka se syny chodila prodávat kovářské výrobky sedlákům; dostávali za to – stejně jako za jinou příležitostnou práci – pouze jídlo. Penězi jim sedláci platili, jen když jim hráli třeba na svatbě. Romské děti chodily do školy vzdálené dva kilometry, v zimě to bylo těžké i kvůli tomu, že si neměly co obléct. Když Jozef Horváth dosáhl školního věku, do školy nešel. Popisuje nedobré vztahy s neromskými Slováky, kterých se báli, naopak líčí solidárnost mezi Romy a Židy, vzájemnou pomoc, vlídnost.

  V době, kdy Jozefa Horvátha odvedli do pracovního tábora, žil se ženou u tchána v Kapušanech, kde se mnozí Romové živili výnosným obchodem s prasaty. Zatknout ho přišel neromský známý z vesnice, který se stal členem Hlinkovy gardy. Tchán byl ušetřen, patrně vzhledem ke svému ekonomickému postavení. Přitom v Horváthově rodném Železníku se Romů zastali místní Slováci s odůvodněním, že pro ně Romové pracují. Horváth vypráví, že spolu s ním poslali z Kapušan do táborů kromě Romů i několik chudých neromských mužů. Poprvé byl internován v roce 1941 nebo 1942 v Hanušovcích nad Topľou v táboře Petič, kde strávil asi dva či tři měsíce. Vzpomíná na nedostatečné příděly jídla, nemožnost vzájemných návštěv a časté bití. Následoval tábor v Dubnici nad Váhom, který byl podle jeho slov ve srovnání s Petičem lehčí; vybírali tam z řeky kamení. Později v Dubnici internovali i romské ženy a děti, ovšem odděleně od mužů. Horváth vzpomíná na Jana Lacka z Kapušan a jeho příbuzného – oba muži z tábora opakovaně utíkali. Při jednom dopadení se podle jeho slov Jan Lacko zabil při skoku z nákladního vozu.[1]

  Jozef Horváth měl za války s ženou čtyři děti. Po dobu zhruba osmnáctiměsíční Horváthovy internace v táboře nedostávala jeho žena žádné peníze. Po příchodu Rusů se vězni rozutekli a Horváth se vydal pěšky domů, odkud byl odveden na vojnu do Nitry a Nových Zámků. Pod Tatrami byli tou dobou ještě Němci, proto tam byla povolána armáda.

  • [1] Srov. svědectví Anny Cinové v této databázi.

  V roce 1946 byl Horváth propuštěn z armády a odjel do Čech. Po prožitých událostech se nechtěl vracet domů, měl strach ze zhoršující se situace, v Čechách se navíc dalo vydělat na živobytí. Vzpomíná také na velitele z doby války, který ho zatkl a poslal do tábora – jeho podpis pak potřeboval na dokumenty nezbytné pro přiznání důchodu. V závěru uvádí, že za dobu strávenou v táborech nedostal žádné finanční odškodnění.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 470-478 (ces), 479-485 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/jozef-horvath (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  Jozef Horváth poskytl rozhovor u sebe doma dvakrát. Poprvé neplánovaně koncem osmdesátých let, kdy ho navštívili Milena Hübschmannová [1933–2005] a romista a germanista Ruben Pellar, kteří chtěli získat informace o nucených sterilizacích romských žen v Chanově u Mostu. Vzpomínky na válku nenahrávali, pouze písemně a útržkovitě zaznamenali. Podruhé Josefa Horvátha natáčeli v roce 1996 pracovníci Nadace Film & Sociologie; tehdy už byl starší, špatně slyšel a hůře se mu mluvilo. Natočený rozhovor byl pro publikaci zkrácen.

  Ze vzpomínek Jozefa Horvátha na tábory vyplývá, že v nich pobýval asi osmnáct měsíců. Do tábora Petič v Hanušovcích nad Topľou musel tedy být odveden až v průběhu roku 1943, protože tábor v Dubnici nad Váhom byl ruskými a slovenskými partyzány osvobozen a rozpuštěn v únoru 1945. Když byl přemístěn do tábora v Dubnici, šlo ještě o tábor pracovní; v prosinci 1944 se z něj stal tzv. sběrný cikánský tábor. Při popisu života v táboře v Dubnici nad Váhom se Jozef Horváth shoduje s dalšími pamětníky v tom, že než k zmíněné změně došlo, byly tamní podmínky výrazně lepší.

  Vzpomínka Jozefa Horvátha na tragickou smrt Jana Lacka se v jednom detailu neshoduje s vyprávěním Anny Cinové.[1] Podle Horvátha chtěl Jan Lacko utéct, seskočil, nešťastně upadl a zabil se, zatímco podle Anny Cinové ho četníci z auta záměrně shodili.

  • [1] Viz její vzpomínka v databázi.

• Kde najdete toto svědectví

  Milena Hübschmannová (ed.): „Po židoch cigáni.“ Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945