Jozef Pešta

• Abstrakt svědectví

  Za války Po válce

  Už v roce 1938 Pešta působil v generálním štábu v Košicích na Zemském vojenském velitelství u generála Lva Prchaly. Zde ho zastihla mobilizace. Jako motospojka pak objížděl na motorce různá místa a předával tajné zprávy – při vyhlášení mobilizace bylo potřeba obsadit maďarské hranice, a tak jel do obce Čečejovce a také do Užhorodu, Berehova a Mukačeva na Podkarpatské Rusi. Mezitím však Hitler Maďarsku slíbil postoupit jižní Slovensko a Podkarpatskou Rus, a tak slovenští vojáci dostali rozkaz k ústupu. Pešta jel opět do Užhorodu se zprávou, aby byl do příchodu Maďarů odvezen všechen vojenský materiál. Maďaři poté obsadili Košice, Lučenec a celé jižní Slovensko a Pešta se společně s dalšími vojáky přemístil do Prešova, kde jim velel generál Mahler.[1] Po postoupení území Maďarsku dostali vojáci rozkaz neustupovat z polských hranic. Pešta událost zasazuje do roku 1939, kdy již byl Jozef Tiso slovenským prezidentem. Jel předat zprávu do obce Sanok,[2] kde však mezitím slovenské vojáky zajali a začali je vlakem odvážet pryč.[3] Když přiletěla slovenská stíhačka a začalo bombardování, zajatí slovenští vojáci se rozutekli a směřovali k slovenským hranicím. Pešta jednoho ze zraněných vojáků, který pocházel z obce Veľká Domaša,[4] odvezl na motorce do nemocnice v obci Laborce.[5]

  Krátce před odvelením na ruskou frontu (poté co Slovensko muselo začít plnit své spojenecké smlouvy s nacistickým Německem) odvezli Jozefa Peštu spolu s ostatními Romy do pracovního tábora Petič. K propuštění mu nepomohlo ani to, že byl v [slovenské] armádě jako motospojka. Po měsíci si pro něj přijel do tábora důstojník, Pešta dostal uniformu a za tři dny už byl na frontě. Jak uvádí, dostali se mezi Malinovku a Kalinovku v Rusku, kde je zajal nadporučík [Anatolij] Karpov. Peštu s dalšími vojáky odvezli do Rostova, odtamtud do Buzuluku a 28. března 1942 se dostali k Ludvíku Svobodovi. Podplukovník Svoboda velel nejprve československému samostatnému polnímu praporu, v němž bylo asi sedm set vojáků; později se z praporu stal 1. československý armádní sbor, s nímž 8. března 1943 zasáhli do bojů u Sokolova. Pešta zmiňuje generála Jaroslava Vedrala-Sázavského, který později padl v bojích u Dukly; říká, že když ho zabila mina, byl od něj asi 150 metrů. Pešta s dalšími vojáky a osmatřicátou ruskou armádou generála Kirilla Semjonoviče Moskalenka přecházel 8. října 1944 v šest hodin ráno Duklu přes obec Kalinov.[6] Zde se (již na slovenském území) účastnili bojů, Pešta se jako spojka dostal do Martina. Armáda postupovala, ale situaci komplikovaly rozbité mosty, proto bylo nutné budovat provizorní. Chyběla však auta. Pešta se nabídl, že má vlastní vůz, směl jít na tři dny domů a po návratu byl i s autem přidělen k firmě Lana, která stavěla silnice a mosty. Vozil kapitána Sehnala, který byl původem Čech, nadporučíka Brezinu a poručíka Nagye,[7] kteří jezdili kontrolovat, jak probíhají stavební práce. Pešta na cestách auto úplně zničil, avšak odškodné, které mu prý slíbil Svoboda, nikdy nedostal. Domů se vrátil 19. května 1945.

  V souvislosti s působením ve Svobodově armádě uvádí, že ve štábu byl sice jediným Romem, ale jinak v ní bylo Romů více. Zmiňuje i československého vojáka, spišského Němce z Kežmarku Franze Schilhanka, který byl po válce odsunut do Německa. Ze Svobodovy armády k Němcům přeběhli dva vojáci, Rusín a Maďar, ale chytili je a ze štábu je pak odvezli k vojenskému soudu; jejich další osud Pešta nezná. Vzpomíná také na těžké chvíle na frontě pod palbou a na to, jak hladovělo místní civilní obyvatelstvo včetně dětí. Zmiňuje, že před Lvovem potkal tři povozy Romů, kteří se tam dostali v roce 1939; nyní si přáli vrátit se domů, do obce Rožkovany, a tak jim radil, kudy mají jet.

  • [1] Křestní jméno není uvedeno, pravděpodobně myšlen Augustín Malár.
  • [2] Tato obec patřila Polsku.
  • [3] Není uvedeno kdo ani kam.
  • [4] Obec byla za války vyhlazena nacisty.
  • [5] Nenalezeno; patrně jde o Medzilaborce.
  • [6] Dnes patří Polsku.
  • [7] U žádného z nich není uvedeno křestní jméno.

  Po válce se Pešta zajel do Rožkovan podívat, znal tamního obchodníka s koňmi jménem Baťko.[1] Dozvěděl se, že skupinu Romů, kterou potkal u Lvova, tehdy chytili a postříleli.

  • [1] Křestní jméno není uvedeno.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 215-221. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/jozef-pesta (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  Rozhovor se uskutečnil v roce 1998 díky spisovatelce Eleně Lackové,[1] která Peštu poznala, když se jako mladá přivdala do Kapušan. Rozhovor probíhal v šarišském dialektu, protože Jozef Pešta si odvykl mluvit romsky. Úryvky rozhovoru jsou uvedeny v českém překladu s parafrází těch částí, které editorka knihy vynechala. Citace z rozhovoru jsou ponechány v autentické podobě. Hlavní část rozhovoru se týkala činnosti Jozefa Pešty za druhé světové války, toto vyprávění často přerušoval pláč. Natáčení se účastnily Peštovy dvě dcery, které otci do vyprávění občas vstupovaly, aby mu připomenuly epizody, jež by mohl ještě doplnit.

  • [1] Viz její svědectví v databázi.

• Kde najdete toto svědectví

  Milena Hübschmannová (ed.): „Po židoch cigáni.“ Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945