Juliana Demeterová

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Juliana Demeterová se narodila a vyrůstala v obci Voľica. Rozvětvená muzikantská rodina z otcovy strany bydlela přímo v obci jako jediní Romové. Maminka chodila i s dětmi pomáhat sedlákům na pole. Vypomáhali také Židům a Juliana Demeterová kvituje, že od nich dostávali za práci peníze. Do školy nechodila, jako dítě neměla pořádné oblečení; venku většinou běhali nazí. Ani později se číst a psát nenaučila, umí se jen podepsat.

  Juliana Demeterová popisuje, jak jednoho rána přijeli Němci, přikázali Romům, aby si sbalili peřiny, a všechny je odvezli. Rodiny rozdělili, muže odvezli někam na práci, ženy a děti naložili do transportu do Dubnice [nad Váhom]. V táboře byla velká bída, všichni spali ve velké místnosti na zemi, lidé umírali hlady a na tyfus. Julianě Demeterové zemřela na tyfus babička z matčiny strany a také synovec. Všechny je ostříhali, a když dostali vyrážku, mazali je neznámou mastí.

  Starší sestra Maria[1] byla v táboře se svými třemi dětmi. Když jim utekla do vsi ukrást něco k jídlu, chytili ji a dozorci ji pak v márnici střídavě bili karabáči a polévali vodou. Mladé ženy musely dozorcům na dvoře zpívat a dozorci je rovněž znásilňovali, ale o tom nechce detailněji mluvit.

  Návrat domů z tábora byl těžký, museli jít pěšky, ale popisuje, jak jim lidé po cestě dávali oblečení a jídlo. Stejně tak se zachovali i sousedé ve Voľici, kteří jim pomohli opravit zničené domy, jež sloužily jako stáje pro vojenské koně.

  • [1] Příjmení není uvedeno.

  Otec se k nim po válce nevrátil; odjel do Prahy a založil si tam novou rodinu. Několik sourozenců odešlo za ním, ostatní zůstali stejně jako Juliana s matkou ve Voľici. Maminka se pak už nevdala. Když se šestnáctiletá Juliana vypravila do Čech na návštěvu za otcem, seznámila se v Mostě s Michalem Demeterem a už s ním zůstala. Kvůli nízkému věku neměli zpočátku podporu rodiny. Tchán se brzy nato přestěhoval do Prahy a mladí šli s ním. Začali pracovat na stavbě ve Vysočanech a po měsíci jim nabídl mistr bydlení na ubytovně a práci v podolské vodárně, kde vozili písek.

  Měli spolu už dva syny, když manžel musel v osmnácti letech na tři roky na vojnu. Když se vrátil, bydleli ještě rok v Podolí, než se přestěhovali do většího bytu v pražské čtvrti Braník. Sousedé neměli k novým nájemníkům přílišnou důvěru, ale nakonec tam Demeterovi strávili většinu života. Narodily se jim další čtyři děti – celkem vychovali tři syny a tři dcery. Juliana Demeterová měla tři zaměstnání, aby se uživili – pracovala v restauraci U Fleků v kuchyni, chodila uklízet a také pracovala na veřejných toaletách.

  V roce 2001 se museli kvůli rekonstrukci z bytu vystěhovat. Nábytek si uložili do sklepa a měli se za osm měsíců vrátit, ale nové nájemné bylo moc vysoké a nábytek jim ve sklepě mezitím shnil. Útočiště našli u syna, pak získali místo v jednom pražském domě s pečovatelskou službou, ale úplně si tam nezvykli.

  Juliana Demeterová dostávala za válečné útrapy o 100 korun vyšší důchod.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: KRAMÁŘOVÁ, Jana a kol. (Ne)bolí. Vzpomínky Romů na válku a život po válce. 1. Praha: Člověk v tísni, společnost při České televizi, o.p.s., 2005, 51-61. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/juliana-demeterova (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  S Julianou Demeterovou a jejím manželem Michalem proběhla dvě setkání, vždy společně a v jejich domácnosti v Praze. Poprvé s nimi natáčela 21. 6. 2001 společnost Člověk v tísni[1] v rámci projektu Pomoc při odškodnění romských obětí druhé světové války, a to kvůli možnosti podat žádost o odškodnění u Česko-německého fondu budoucnosti. Michala Demetera s manželkou následně oslovila editorka Jana Kramářová s dotazem, zda by souhlasili s dalším nahráváním pro účely publikace. Natáčení proběhlo 3. 12. 2004 opět v Praze za přítomnosti fotografa Martina Šimečky.
  

  Součástí vzpomínek na život po válce je i transkripce rozhovoru nazvaná Společný život. Julianu Demeterovou zde doplňuje ve vyprávění manžel Michal, jehož vzpomínky jsou v knize také obsaženy. Svědectví doplňují tři fotografie z rodinného archivu (nedatováno, kolem roku 1950, 1951).

  • [1] Jméno tazatele není uvedeno.

• Kde najdete toto svědectví

  Jana Kramářová a kol. (eds): (Ne)bolí. Vzpomínky Romů na válku a život po válce