Ladislav Stockinger

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Ladislav Stockinger strávil dětství v obci Plavsko v jižních Čechách, kde jeho rodina spolu s dalšími třemi nebo čtyřmi rodinami obývala velký dům. Byl nemanželským synem zemědělské dělnice Růženy Vrbové (nar. 1904). Chlapce a jeho pět mladších sourozenců vychovávala s jejich nevlastním otcem Antonínem Vrbou (nar. 1906), jenž se živil jako lesní dělník. Starší ze dvou sester, Josefa, se narodila v roce 1933, o osm let později přišla na svět Marie. Bratři Jan, Karel a Jiří se narodili v letech 1935, 1936 a 1939. Stockingerovi žili v komunitě Romů a Sintů, ale i v blízkosti rodin Vrbových a Studených, takzvaných světských. Vzájemné vztahy mezi Romy a ostatními Čechy, chrapouny, jak říká, nebyly dobré. V obci bydlelo Romů hodně a za války se jich potom prý sousedé hleděli zbavit.

  Ladislav Stockinger chodil se sourozenci do školy v Plavsku. V roce 1942[1] obsadili celý dům četníci, aby nikdo nemohl utéct, a všechny odvezli k soupisu „cikánů a cikánských míšenců“ do věznice v Českých Budějovicích[2] [kde bylo sběrné místo pro transport do tábora, ed.]. Z Plavska odvezli jak romské, tak světské rodiny Studených a Vrbů. Druhý den ráno všechny odeslali do tzv. cikánského tábora v Letech u Písku.

  Po příjezdu museli nově příchozí vězni postupně nastoupit na apelplace, kde byli rozděleni zvlášť muži, ženy a děti. Z českých dozorců, kteří se účastnili příjmu vězňů či dohlíželi na práce, zmiňuje Štěrbu[3] a [Josefa] Hovorku. Příchozí museli odložit všechny své věci a namísto nich dostali vězeňské mundúry – erární spodní prádlo, černou košili, černé kalhoty a dřeváky. Vězně poté nahnali do koupelny a ostříhali je dohola.

  Tábor na kraji lesa byl obehnán dřevěným plotem a pletivem. Uvnitř stály řady budek a budova, která patřila německému veliteli tábora. Někteří vězni, kteří v době Stockingerova příjezdu v táboře uklízeli, pomáhali v kuchyni, v ševcovské či krejčovské dílně, byli prý v Letech internováni dříve, kdy šlo ještě o pracovní tábor. Drželi je ale mimo vnitřní část tábora. Děti včetně tehdy dvanáctiletého Ladislava bydlely ve třech nebo čtyřech dlouhých vojenských barácích a spaly na tříposchoďových pryčnách; jako pokrývky jim sloužily deky pro přikrývání koní. V každém baráku byly umístěny žanky, jak říká, tedy hrnce nebo kýble určené k močení. Kolem baráků byl dva nebo tři metry široký apelplac, kde každý den nastupovali vězni z několika baráků současně. Ráno se šlo cvičit nebo se vynášely výkaly ze žumpy za hranici tábora. Během dne Stockinger například zaléval rajčata, červené zelí a jinou zeleninu, kterou velení tábora pěstovalo na okolních pastvinách. Ženy pracovaly v kamenolomu[4] a muži v lese. Do práce se vstávalo v různou dobu, někdy ale i v pět hodin. Ke snídani byla káva a chléb s marmeládou. V poledne vězni dostávali trochu polévky z červeného zelí. Když některý den nepracovali, probíhalo večerní sčítání přímo na barákách, v opačném případě venku. Ženy se z práce vracívaly odpoledne.

  Každý barák měl svého vedoucího z řad starších vězňů. Ženské vedoucí, které například rozdávaly i stravu, bydlely pohromadě ve zvláštní „cimře“ na bloku. Mívaly u sebe i svoje děti[5] a některé vedoucí prý okrádaly jiné, aby jejich děti netrpěly hladem.

  Matka Ladislava Stockingera v táboře zemřela na tyfus, její tělo objevil při shánění jídla v táboře, aby přežil. Nevlastního otce údajně popravili v Telči.

  Mezi vězni měl výsadní postavení starší muž, Peldr,[6] jehož manželka[7] pracovala v kuchyni. Byl to údajně darebák. Jezdil s koňmi mimo tábor, dovážel poštu a vězňům měl dopravovat různé balíčky – Stockinger však viděl, jak si je nechává pro sebe a svoji rodinu.

  Během lesních prací, kdy mimo tábor sbírali dříví, se pokusil[8] se spoluvězněm[9] Vrbou o útěk. Dřeváky zahodili cestou a někde za Mirovicemi naskočili do prvního vlaku, který jel na Prahu. Nikým nezpozorováni dojeli až do hlavního města a tam se rozhodli ukrýt u kamarádova strýce jménem Kočka. Po dvou týdnech je však strýc nahlásil a oba chlapci jako nezletilí putovali na čas do ústavu a následně zpět do Let. Dostali výprask pendrekem, pak jim svázali řetězem nohy k sobě a vodili je po táboře, i na záchod takto museli chodit společně. Od toho, kdo měl zrovna službu, například i od zmíněného Štěrby, dostávali bití. Tři nebo čtyři měsíce je drželi ve voze. Tyto vozy, již bez kol a sestávající jen z holých prken, byly zabaveny internovaným kočovným Romům a ponechány v táboře. Zejména v době epidemie tyfu sloužily jako márnice, odkladiště mrtvol, které nestíhali vyvážet ven za tábor. Součástí trestu bylo bití a chlapci nedostávali jídlo, byli tak odkázáni na pomoc vězňů, například starých žen, které jim občas cestou do umýváren hodily kousek košťálu nebo kůrky. Dívku, která je měla v lese hlídat, potrestali tak, že ji u kuchyně vytáhli za ruce na kůl.[10]

  V květnu roku 1943 celou Stockingerovu rodinu propustili.[11]

  • [1] Pamětník uvádí nejistě rok 1941, ale sčítání proběhlo na začátku srpna 1942.
  • [2] Bylo tam sběrné místo pro transport do tábora. (ed.)
  • [3] Jakkoliv i jiní pamětníci uvedli Štěrbu jako dozorce v Letech (viz Paul Polansky, Tíživé mlčení, 1998), v dokumentech k táboru není k nalezení. (ed.)
  • [4] Nacházel se na úpatí vrchu Borek (ed.), vzdálen necelé dva kilometry od tábora.
  • [5] Viz vzpomínky Anny Růžičkové zvané Nány v databázi, která takto bydlela se svými tetami – vychovatelkami v „dětském“ baráku. (ed.)
  • [6] Jaroslav Pölderl. (ed.)
  • [7] Snad Marie Lagronová. (ed.)
  • [8] V srpnu roku 1943. (ed.)
  • [9] Josef (ed.)
  • [10] Nejspíše šlo o Janu Marhoulovou zvanou Žanka. (ed.)
  • [11] Šlo o poslední selekci před transportem Romů do Auschwitz II-Birkenau. Při selekci vyřadili zástupci Německé kriminální policie v Praze 183 osob, které byly propuštěny domů.

  Po válce žil s rodinou v jižních Čechách. Ve svých osmnácti letech byl za komunistického režimu spolu s dalšími patnácti lidmi obviněn ze špionáže a poslán do Jáchymovských uranových dolů do tábora Bratrství, později ho přesunuli do Příbrami do tábora Vojna. V roce 1957 byl amnestován a propuštěn. Až do důchodu pracoval převážně jako dělník.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: HORVÁTHOVÁ, Jana a kol. ... to jsou těžké vzpomínky. 1. svazek. Vzpomínky Romů a Sintů na život před válkou a v protektorátu. Brno: Větrné mlýny, Muzeum romské kultury, 2021, 344-345, 364-366, 383, 395, 409-410, 435, 455-456, 484-485, 490-491, 505, 542, 555-556, 568, 698-699. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/ladislav-stockinger (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  Rozhovor s Ladislavem Stockingerem pořídilo Muzeum romské kultury v roce 1997. Informace pocházejí také z rozhovoru dostupného v United States Holocaust Museum ve Washingtonu, z dokumentárního filmu Moniky Rychlíkové …to jsou těžké vzpomínky z roku 2002 a z knihy Paula Polanskyho Tíživé mlčení z roku 1998.

• Kde najdete toto svědectví

  Jana Horváthová a kol. (eds), ...to jsou těžké vzpomínky. Vzpomínky Romů a Sintů na život před válkou a v protektorátu