Marie Ondrášová

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Rodina se sedmi dětmi žila v malém jednopokojovém obecním domku v Tvorovicích, odkud pocházel i otec a jeho rodiče. Měli tam také domovské právo [domicil]. Ve vsi byli jedinými Romy a s českými sousedy dobře vycházeli – děti si společně hrály a občas za jídlo vypomáhaly u sedláků. Matka chovala na malém dvorku několik slepic, husu a kachnu, otec pracoval v Přerově na stavbě, aby vydělal nějaké peníze. Rodina by se prý z toho, co za pomoc sedlákům dostávaly matka a děti, neuživila. Mladší sourozenci například vybírali brambory na poli nebo pomáhali při sklizni řepy a dostávali za to například polévku nebo velké (takzvané lopatové) vdolky, nikoli peníze. Když matka pomáhala na poli, Marie Ondrášová se starala o mladší sourozence a o domácnost.

  Měla bratra Aloise narozeného v roce 1933 a sestry Bertu (narozenou roku 1931), Hildu (narozenou v roce 1936) a Helenu (narozenou roku 1939). O rok později než pamětnice se narodila mladší sestra téhož jména, tedy Marie (1927). V rodině totiž bylo zvykem nechat právo výběru jména na kmotrech, kteří většinou kmotřence pojmenovávali po sobě nebo po svých dětech, a tak se rodiče dozvěděli jméno dítěte, až když ho ze křtu nesli domů. U Ondrášů tak měli dvě Marie, ovšem té starší doma neřekli jinak než Květa. Děti Ondrášových nechodily do školy, až po válce začaly školní docházku nejmladší dvě sestry, Helena a Soňa, která se narodila v roce 1942.

  Jednoho dne k nim přijelo nákladní auto a odvezlo je do Přerova, kde už bylo v budově školy shromážděno mnoho Romů. Tehdy šestnáctiletá Marie Ondrášová dostala za úkol dohlížet na čistotu. Zatímco ostatní Romové si o chystaných transportech řekli a stihli si na cestu připravit třeba chleba, sádlo nebo brambory, rodinu Ondrášových odjezd zastihl nepřipravenou. Po týdnu odvezli všechny Romy v nákladních vagonech zvaných prasečáky do Hodonína u Kunštátu. Odtamtud museli mladí v trojstupu pokračovat pěšky do takzvaného cikánského tábora, staré lidi a matky s dětmi odváželi nákladními auty. Po příjezdu je oholili, ženám s krásnými vlasy ustřihli copy na výrobu paruk. Dostali pruhované oblečení, které nosili v létě v zimě, ve velkých mrazech jim, jak říká, dávali takové černé fraky a chodili v dřevákách naboso.

  Tábor stál v lese na stráni poblíž silnice. Vězni bydleli v dřevěných barákách obehnaných plotem s ostnatým drátem, spali na dřevěných kavalcích, kterým říkali klece. Holá prkna pokrývalo jen trochu dřevité vlny. Koupání nebo mytí vězňů v táboře neexistovalo. K jídlu ráno dostávali černou kávu a kousek chleba. V noci se jídlo mezi vězni kradlo. Její matka nosila na holé hlavě kostkovaný šátek, a tak si z něj uvázala tašku, dala do ní chleba a schovala si to pod hlavu, aby měly děti co jíst i přes den. Dívky chodily pracovat s třeba jen šestiletými dětmi do kamenolomu, kde kladívky roztloukaly štěrk, jiní vězni pracovali na stavbě silnice – po práci pak dostávali polévku či hustou kaši z tuřínu, kterému říkali buřina nebo na Hané kvak, občas měli sběračku řídkého bramborového guláše. Když se matce v táboře narodila dcera Soňa, kradla Marie Ondrášová z konví mléko a vařila matce bílou kávu, aby mohla dítě kojit. Vězni, kteří pracovali v kuchyni, chodili v bílém oblečení a měli se lépe, protože si pro sebe mohli uvařit, co chtěli.

  Na vyvýšené terase v rohu tábora stály vozy bez kol, do nichž dávali po čtyřech nebo po pěti vězně, kteří měli tyfus a už ani nechodili na apely. Nebyl tam zdroj tepla, každý měl jen obyčejnou deku, a tak tam umrzali.

  Uniformovaní Němci a civil jménem [Franz, (ed.)] Herzig jednou nechali venku nastoupit dívky od čtrnácti do osmnácti let a každá z nich musela ukázat ruce a prádlo. Marie Ondrášová byla čistotná, a tak ji vybrali, aby pomáhala na ošetřovně, i když byla negramotná. Ostatní vězně potom odvšivovali – vysvlékli je donaha, oblečení dali do velikého bubnu, pod kterým se topilo, vězeňkyně mezitím oholili v podpaží a ostříhali jim vlasy. Pak dostali zpátky oblečení a jednotlivé rodiny nakládali na auta a odváželi k vlakům do Kunštátu a dále do Osvětimi a Ravensbrücku.

  Největší pravomoc v táboře měl prý ředitel [velitel tábora Štefan] Blahynka, pozici měl ale nižší než Němci, kteří do tábora dojížděli. Ondrášová na něj vzpomíná jako na člověka, který se k ní choval slušně a nikdy nikomu neublížil. Když ho později přeložili do tábora v Letech u Písku, nechal Ondrášové na starosti svého vlčáka. Podle ní dávali četníky sloužit do hodonínského tábora za trest. Němci chodili s pendreky a mlátili vězně, někdy zavolali, jak říká, četaře [funkcionáři z řad vězňů], aby zmrskali vězně na lavici třeba za to, že se mezi sebou hádali nebo na sebe žalovali. Nejkrutější byli podle ní Slávek z Uničova, dále Láblo [Emil Klimt, (ed.)] a Házl,[1] které do Hodonína přemístili z jiného tábora. Nosili černé oblečení a měli na něm vyšitý trojúhelník; nepracovali, jen vězně mlátili a kopali. Házl/Házo nakonec z tábora utekl. Ondrášová vzpomíná jmenovitě na četníky [Rudolfa, (ed.)] Gregořicu, [Antonína, (ed.)] Růžičku, [Josefa, (ed.)] Šrámka, [Thomase, (ed.)] Lepku, [Eduarda Kohuta] Kohouta, [Jaromíra] Lukeše, strážmistra [Miroslava] Výrobu. Z vězňů byly vytvářeny čety[2], které ostatní vězně hlídaly, například v noci nebo při práci. Chovali se prý ještě hůř než Němci. Ondrášová si pamatuje Blažeje Dydyho, který byl prý podobně krutý jako Slávek [Jaroslav Daniel], kopal do lidí. Jejich krutost dokládá na případu vězeňkyně Krausové[3], kterou Slávek [Daniel] lživě obvinil z toho, že chytila kočku, zabila ji a snědla. Za trest ji přivázali k lavici a dostala tolik ran, že jí zčernalo maso. Ondrášová ji tehdy při běžném vyhledávání nemocných na ubikacích našla v bolestech a horečkách, zavolala na pomoc Tomana[4] a doktora [Josefa (ed.)] Habance, kteří Krausové odumřelé maso odstranili, takže přežila.

  Ondrášová chodila oblečená v bílém plášti a čepci a měla rukáv označený červeným křížem. Na takzvaném tyfusáku s ní pracovaly ještě Máňa [Marie] Chvalkovská z Prostějova, její sestra Zuzka a Štefka Daňhelová z Uničova. Byl to dlouhý blok vzadu v rohu tábora, v němž leželi nemocní na šesti čtyřpatrových postelích. Docházela za nimi s doktorem Habancem z Olešnice a četníkem [Miroslavem] Výrobou, který měl ošetřovatelský kurs. Ošetřující personál byl proti nákaze očkován. Vězně s břišním tyfem dělili do tří skupin – nemocní s dietou zvanou jednička směli jen pít nebo si zvlhčit rty, pacienti s dvojkou dostali trochu krupicového cukru na dlaň na lízání, třetí skupina mohla dostat cukr a kousek citronu. Cukr však některým nemocným způsobil krvácení ze střev, takže umírali.

  Ondrášová říká, že doktor Habanec byl moc hodný. Přijel jednou za čtrnáct dní, poptal se, zkontroloval vězně, řekl jí, jak se o ně má starat. V táboře byly i těhotné ženy, jednou z nich byla také její matka. Pod vedením doktora, či spíše vybavená jeho radami asistovala Ondrášová u porodů. Své matce rovněž pomáhala při porodu malé Soni, která nakonec z takto narozených táborových dětí přežila válku jako jediná. Matka Marie Ondrášové měla málo mléka. Paní Klocová,[5] matčina přítelkyně z doby před internací, přišla v táboře o novorozenou dceru, a tak se nabídla, že se o Soňu postará, protože má stále mléka dost, a že jí holčičku vrátí, až je pustí. Nakonec ji i Soňu odvezli [do Auschwitz II Birkenau (ed.)], a když to matka zjistila, trhala si prý vlasy [žalem]. Soňa nakonec prožila v koncentračním táboře tři roky, ale konce války se dočkala.

  Ondrášová se také jako negramotná musela na ošetřovně naučit vyznat v různých druzích mastí a kapek, převazovat rány a postarat se o zemřelé vězně. Když někdo zemřel, přišli vězni Toman[6] a Franta [František Daniel (ed.)], Ondrášová jim odemkla márnici, v níž svlečené tělo zabalili do černého papíru a pak ho hodili do společného hrobu za táborem. Těla mrtvých skládali do řady, a když na ně potom sypali chlorové vápno a trochu hlíny, Ondrášová se za mrtvého pomodlila Zdrávas, Maria, ale potichu, aby ji nezbili. Za deštivého počasí, když nebylo možné kopat hroby, dávali zemřelé do márnice, pak i na chodbu či do ordinace na stůl, na němž jindy vězně ošetřovali.

  Když se pak na ošetřovně ocitl strážmistr Výroba, umožňoval Ondrášové chodit za matkou a sourozenci. Ptal se jí prý dokonce, jestli by s ním nechtěla po válce žít. Společně s ošetřovatelkami Máňou a Vlastou mohla Ondrášová chodit za tábor uklízet krásně zařízené chatky dozorců, kam za nimi na návštěvu jezdily jejich rodiny. Nikdy ji ale nenapadlo utéct a nechat v táboře matku s dětmi samotnou.

  Když se tábor začal likvidovat, Ondrášová v něm zůstala spolu s četníky ještě čtrnáct dní – v ordinaci balila léky a ve skladu chystala oblečení, aby se to mohlo odvézt do tábora ve Svatobořicích[7]. Její matku s dětmi pustili domů – prý proto, že při jednom šetření uznali, že jsou míšenci; babička, matčina maminka, totiž byla Němka a žila s Romem[8].

  Po likvidaci tábora chtěl doktor Habanec Ondrášovou poslat do nemocnice v Poličce, aby udělala kurz porodní asistentky, ale odmítla s tím, že potřebuje pracovat a pomáhat matce. Nějakou dobu pracovala v Olešnici ve velkouzenářství u Oldřicha, u Čapků, než se po výplatě vydala zpátky k matce domů.[9]

  Matka Marie Ondrášové se vrátila do Tvorovic, zatímco Marie se sestrou Maruškou sloužily u sedláka Vrby[10] v Pivíně. Sousedé se zajímali o jejich nedávný osud, jak říká, chovali se k nim normálně. Vrbovi dávali matce brambory, mouku nebo sádlo, když si přišla s vozíčkem, obě dcery jí také odevzdávaly vydělané peníze, aby měla s dětmi z čeho žít. Jednoho dne četníci matku varovali, aby odešla k příbuzným, jinak že je seberou, a tak se rozhodli vydat na Slovensko za nejstarší sestrou z otcova prvního manželství. Došli pěšky přes lesy až k obci pod Hrozenkovem, ale chytili je Němci. Protože svoje doklady pro jistotu zlikvidovali, vydávali se za rodinu Novotných. Němci jim uvěřili, že jsou Češi, a předali je českým strážníkům. Jeden z nich, Mariánek z Tvorovic,[11] je poznal a zařídil, že je schovali ve věznici na Cejlu v Brně. Všichni tamní četníci o nich věděli, přesto je nikdo neudal. Týden před koncem války dostal sedlák Vrba zprávu, že mu rodinu Ondrášových vydají, a tak pro ně přijel na Cejl. Vlakem odjeli do Tvorovic, kde zůstala matka, a pak do Pivína, kde už byli Rusové. Sice ještě probíhaly boje, ale Marii Ondrášové a její se sestře se podařilo dostat přes pole plné mrtvých vojáků domů.

  • [1] Pravděpodobně Házo, Josef Poser. (ed.)
  • [2] Jejich takzvaní kápové byli členy vězeňské samosprávy. (ed.)
  • [3] Romská vězeňkyně Marie zvaná Gíza, rozená Hauerová. (ed.)
  • [4] Patrně vězeň Tomáš Holomek. (ed.)
  • [5] Křestní jméno není uvedeno.
  • [6] Křestní jméno není uvedeno.
  • [7] Za okupace tam byl internační tábor pro ženy. (ed.)
  • [8] Stalo se tak poté, co v půli července 1943, tedy asi pět týdnů před transportem místních vězňů do Auschwitz II – Birkenau, navštívil tábor SS Standartenführer Dr. M. Schulz z berlínského kriminálně biologického Institutu bezpečnostní policie a podrobil vybraných sto romských vězňů důkladnému průzkumu. (ed.)
  • [9] Přibližně v pozdním létě 1944. (ed.)
  • [10] Křestní jméno není uvedeno.
  • [11] Křestní jméno není uvedeno.

  Matka objížděla lidi, kteří se vraceli z koncentračního tábora, a tak se dozvěděla, že paní Klocová zemřela na rakovinu a Soňu vychovává její sestra v Praze. Po třech letech se s ní opět setkala.

  Marie Ondrášová prodávala dvacet pět let cukrovou vatu a potom uklízela v několika podnicích. Vdala se za muže ze sintského rodu Raiminiusů.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: HORVÁTHOVÁ, Jana a kol. ... to jsou těžké vzpomínky. 1. svazek. Vzpomínky Romů a Sintů na život před válkou a v protektorátu. Brno: Větrné mlýny, Muzeum romské kultury, 2021, 217-219, 336-337, 356, 375, 390, 397, 421-423, 439-440, 474-478, 495-496, 507-509, 528-532, 560, 570, 589, 590, 609-610, 619-624, 631, 691. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/marie-kveta-ondrasova (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  Rozhovor s Marií Ondrášovou zvanou Květa pořídilo Muzeum romské kultury v roce 1997. Odkazuje se rovněž na záznam rozhovoru, který je uložen v United States Holocaust Memorial Museum (https://collections.ushmm.org/search/catalog/irn513263), na dokumentární film Moniky Rychlíkové z roku 2002 To jsou těžké vzpomínky a na knihu Ctibora Nečase Pamětní seznam II – Hodonín, kterou vydaly Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského v Praze roku 2014. Vyprávění doprovází předválečný snímek Marie Ondrášové ze svatého přijímání, její portréty pořízené krátce po válce a poválečné snímky členů rodiny.
  

• Kde najdete toto svědectví

  Jana Horváthová a kol. (eds), ...to jsou těžké vzpomínky. Vzpomínky Romů a Sintů na život před válkou a v protektorátu