Otto Baláž

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Otto Baláž, původem z muzikantské rodiny, vyrůstal pod Velkým Polomem [hora nedaleko Jablunkova] mezi obcemi Raková a Čadca. Navštěvoval českou i slovenskou školu, byl oblíbený mezi žáky i učiteli, o svátcích dostával od školy boty a oblečení.

  Jako dvacetiletý narukoval v roce 1941 do Trenčína. Romů bylo „u zbraní“ velmi málo, všechny dávali do táborů a do pracovních oddílů. Uvádí i další tři Romy, kteří s ním byli v armádě – bratranec Paľo,[1] Miklúš z Horelice[2] a Jano z Horelice.[3] Krátce po nástupu na vojnu byli společně s Balážem odveleni do Ruska. V polských Katovicích se Baláž setkal s ruskými zajatci, které Němci bili. Snažil se zajatcům pomoci a nanosil jim zbytky jídla z kuchyně, za to ho však málem zastřelili. Zastal se ho kapitán Ján Nálepka, a tak byl ušetřen, ovšem dodává, že do situace, kdy mu hrozilo zastřelení, se dostal celkem čtyřikrát nebo pětkrát. Uvádí, že kapitán Nálepka bojoval nejdříve za Slovenský stát, ale později přeběhl k partyzánům, přičemž Baláž spolu s kamarádem Štefanem Spalem přešli k partyzánům v běloruském Jelsku dříve než Nálepka. Říká, že se mu příčilo, jak němečtí vojáci zacházeli s lidmi.[4] U běloruských partyzánů byl Baláž nejprve v místní jednotce, které velel ruský generál [Alexander] Saburov. Protože Saburov chtěl, jak říká Baláž, „zorganizovat“ kapitána Nálepku s celým praporem, Baláž se za Nálepkou vydal územím plným Němců a zpět donesl vzkaz, že do čtrnácti dnů je má Saburov čekat. Baláž se pak s Nálepkou účastnil bojů o [ukrajinské] město Ovruč, kde byl Nálepka zastřelen. Baláž ho předtím údajně varoval, ať seskočí z koně, že kůň je snadný terč.

  V průběhu války se Baláž léčil v nemocnicích v Kyjevě, v Ovruči, na Donbase. Vypráví, jak ho v kyjevské nemocnici vzala místní zdravotní sestra do kina na film o generálu Svobodovi, který pojednával o organizování československé armády v Polsku. Baláž se poté do vznikající armády přihlásil, přijali ho a šel bojovat. Na Dukle byl Baláž zraněn a opět skončil v nemocnici v Ovruči, kde potkal dívku, kterou spolu s několika dalšími nechal před časem utéct z domu zapáleného Němci. Pracovala tam jako zdravotní sestra a o Baláže se starala. Zavedla ho také k jeho kamarádovi Koljovi,[5] který se v nemocnici léčil s tyfem, jenže Baláž se od něj nakazil a v kombinaci s revmatem se poté z obou nemocí dlouho zotavoval. Později v kyjevské nemocnici měl lepší péči, po propuštění se vydal domů a na zpáteční cestě ho již zastihl konec války.

  Balážovo svědectví obsahuje dvě události, které dokládají násilí na civilistech – v Bělorusku Baláž v nejmenované vesnici nabíral vodu ze studny a všiml si, jak říká, že v ní „běhají vlasy“. Byla tam naházená těla pětadvaceti žen, podle Baláže je zabili Němci. Jako voják slovenské armády byl v také Bělorusku vyslán do boje s partyzány. V jedné vesnici[6]

  Němci pochytali místní civilisty, pozavírali je do domů a zapálili je. Vojáci dostali rozkaz zastřelit ty, kteří by se snažili utéct. Baláž seděl za kulometem, ale říká, že nestřílel do nich, ale nad ně, a tak odtamtud uteklo dvacet nebo třicet dívek. Jedna z nich byla tou, která se o něj později starala v ovručské nemocnici.

  • [1] Celé jméno není uvedeno.
  • [2] Celé jméno není uvedeno, Horelica byla do roku 1943 samostatnou obcí, nyní jde o část města Čadca.
  • [3] Celé jméno není uvedeno.
  • [4] Není zřejmé, zda míní vojáky, zajatce či civilisty.
  • [5] Celé jméno není uvedeno.
  • [6] Jméno není uvedeno.

  Baláž přijel do Oděsy u Černého moře, kde se scházeli repatrianti z Čech, Slovenska či Anglie, někteří s sebou měli i ženu a děti. Protože uměl rusky, pomáhal jim dostat se do správných vlaků. Domů pak jel přes Polsko a Duklu, z obce Vyšný Komárnik pak šel pěšky.

  Po válce hrával Otto Baláž jako kontrabasista na svatbách.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 256-262. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/otto-balaz-otino (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  Rozhovor s Otto Balážem proběhl v roce 1996 za přítomnosti manželky Valérie Balážové u nich doma v češtině a ve slovenštině, neboť manželé romštinu téměř nepoužívali. Editoři rozhovor dodatečně chronologizovali.

• Kde najdete toto svědectví

  Milena Hübschmannová (ed.): „Po židoch cigáni.“ Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945