Pavlína Nováková

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Otec Pavlíny Novákové měl jako čtrnáctiletý chlapec nehodu, byl zasypán v lomu. Živil se jako švec a pobíral důchod ve výši pěti set korun. Matka byla v domácnosti. Istvánovi měli šest dětí, rodina bydlela ve vlastním domě v Brně.

  Rodina prý neměla tušení, co je to koncentrák. Když přišlo předvolání pro Pavlínu a její matku, byla zrovna zavřená na Cejlu,[1] protože utíkala z domu i ze školy; otce ani ostatní děti nepovolali. Obě odvezli na brněnská jatka a odtamtud do tábora v Hodoníně u Kunštátu. Otec měl ovšem dobré vztahy s českými četníky, kterým šil boty, a tak se mohly vrátit zpátky domů. V roce 1942 je však obě odvezly znovu na jatka, kde je drželi dva nebo tři týdny. Mezitím posbírali další Romy z Čech a Moravy, například z Prahy, Brna,[2] Olomouce, Rousínova, Kyjova, a ve vagonech určených pro převoz prasat je odvezli do Osvětimi. Jak říká, polovina dětí se cestou v přeplněných vagonech udusila. Někteří Romové vyhazovali z vlaku dopisy rodinám, aby se schovaly. Čeští četníci s nimi jeli k hranicím, kde je převzalo gestapo se psy. Má za to, že šlo o první transport do Osvětimi, protože tam tehdy byly postavené jenom dva sběrné tábory a pec. Říká, že s nimi byli i Židé.[3] Po příjezdu jim Němci vytetovali na ruku číslo a nahnali je do bloků. Těhotné ženy a děti mladší šesti let šly do pece, pro některé fungovala školka, časem je však také zavraždili v plynových komorách. Starší děti musely pracovat v sirných dolech. Vězně nakažené tyfem posílali rovnou do pece. Když byly pece přeplněné, udělala se jáma, do ní se nalil benzín, naházelo se tam dříví a psi vězně naháněli přímo do jámy.

  Škvírami v barákách viděla přijíždět transporty z jiných táborů, Romy z různých zemí, jen ne slovenské a maďarské. Rumunští Romové bývali nemocní a celý transport šel přímo do pece. Ráno byly vidět jenom plameny a všude spousta hadrů, které po nich zůstaly.

  Vzpomíná na kápy. Čeští a němečtí Romové byli prý jako kápové horší než gestapáci. Když vězeň prosil o přídavek polévky, gestapáci někdy tajně nechali na dně kotle zbytek; pokud si ale některý z romských kápů všiml, že se někdo hrne ke kotli, na místě ho dorazil. Židovští kápové poháněli podle pamětnice vězně nekompromisně do práce, i když byli nemocní. Také si vybírali čtrnáctiletá nebo patnáctiletá děvčata na sex, což tyto dívky do jisté míry chránilo před zavražděním. Dobří byli někteří Poláci, varovali třeba vězně před otrávenými léky. Ukrajinci byli nasazení přímo na nás, říká, když viděli, že vězeň novému transportu například ukazuje křížek, jako že jdou do pece, umlátili ho. Lidé, kteří právě přijeli transportem, odhazovali balíky s věcmi, a pokud si to některý vězeň chtěl vzít, Ukrajinka nebo Ruska ho umlátila karabáčem. Když se vyskytl svrab, museli se koupat v sirné vodě; pokud někdo jít nechtěl, nahnali ho tam hadicemi s ledovou vodou. Ukrajinky musely sloužit Němcům v takzvaném bordelu a bydlely mimo tábor. Podle ní se měly jako prasata v žitě.

  Na jejich baráku byli jen čeští, moravští a němečtí Romové. V jednom baráku spalo asi dvě stě vězňů na tříposchoďových palandách, většinou celá rodina společně. Ona sama byla na palandě s třemi sestrami a dvěma bratry. Když malý bratr zemřel, odnášela ho v náručí a gestapáka prosila, aby ho na hromadu hezky položil, jenže on ho vzal za ručičku a mrštil s ním tam. Mrtvou matku odtáhla za nohy dvě stě metrů k peci.

  K jídlu dostávali řepu, kopřivy, shnilé brambory a maso z uhynulých zvířat, které se rozemlelo. Jen pokud přijel [Josef] Mengele, přilepšili vězňům např. přídavkem margarínu nebo másla, aby to vypadalo, že mají dobré jídlo. Když Mengele odešel, zase se to z jídla vytahovalo.

  Ráno probíhalo sčítání vězňů, při němž vybírali do práce. Když byl člověk moc hubený, múzman [muzlman], jak říká, zastřelili ho a večer ho odnesli na haldu, kde bylo dalších padesát nebo šedesát mrtvých. Do trestaných vězňů navíc zasekli lopatu nebo krumpáč.

  Vězni pracovali v lomu, do velkých železných vozíků, kocábek, které bývají na šachtě, házeli kamení a suť. Kdo byl ráno schopen, šel pracovat, staří lidé zůstávali na bloku. Po návratu z práce proběhlo sčítání a výdej jídla. Někdy následovalo takzvané eklauzn,[4] kdy se vězni museli svléknout donaha, oholili je, jak říká, nahoře i dole, dezinfikovali je pumpičkami s petrolejem, a když našli vši nebo blechy, vyhnali vězně z bloku ven, dali je do čistého bloku a celý barák dezinfikovali. Pokud si vězeň na bloku něco schovával, například jídlo, přišel o to. Vězni si třeba shromažďovali brambory nebo chleba, také směňovali s Rusy nebo Ukrajinci za plotem chleba za polévku.

  Jako záchody jim sloužily sudy, jejichž obsah potom vězni kydali miskami na jídlo do žumpy. Sudy pak museli drhnout, až se blýskaly.

  Jednou se mladí vězni pokusili o útěk podzemním kanálem, ale chytili je, je i členy jejich rodiny svázali do kozelce a ubili je, ty kluky úplně rozstříleli. Ostatní vězňové museli venku běhat v blátě, utíkat a lehat si, dokud nepadli. A kdo padl, toho dorazili.

  Během věznění v táborech Pavlína prodělala tuberkulózu a tyfus. V Osvětimi byla déle než dva roky, poté ji převezli do Ravensbrücku, kde byly zděné baráky a namísto tetování jim uprostřed lýtka vyřezali jamku jako jakousi značku. Poté ji odvezli do Plavna,[5] do Svatavy a Kraslic. V Kraslicích vyráběli ruční granáty a pracovali i v pivovaru, ve stáčírně. Vzpomíná na jednoho Němce, jak jim udělal vánoční stromek. Jeden Čech jim dal v továrně plánky pro útěk do Prahy. Nabádal je, aby dělali zmetky a pořádné výrobky jen tehdy, když jde kolem gestapo. Kamarádka Barka, která spala nad ní, díky plánku utekla. Ráno se na to přišlo a ona se přiznala, že Barce vypárala z šatů označení křížem a také že souhlasila, aby Barka místo ní skočila pro kávu. Gestapačka Erika ji za to zbila a vyrazila jí tři zuby. Za trest pak musela pracovat venku zapřažená do vozu.

  Vzpomíná, že někteří Romové v táboře se chovali špatně. Když jim člověk nastavil misku, aby mu nabrali jídlo, hodili mu ji i s obsahem do obličeje.

  Když se blížila fronta, vyšel i z Kraslic pochod smrti. Zažila bombardování, při němž bylo zničeno dvanáct vagonů; ten jejich zásah nedostal. Mrtvé vězně poté zakopávali na polích. Němci už s nimi nešli v uniformě, ale v civilu. Židy vrátili zpět do Terezína a ostatní vězně neustále přemísťovali, báli se amerických letadel. Dostali bílé šátky, jimiž měli mávat, když letěla letadla, aby bylo zřejmé, že jsou vězňové. Když byly nálety, spali u sedláků a po maštalích, ale také na polích, i v zimě. Pokud někdo nemohl jít dál, zastřelili ho. Němci brali vězňům chleba nebo salám a místo toho jim dávali cukr, mouku nebo brambory, které vyžebrali u sedláků.

  Vězně propustili v den úmrtí Adolfa Hitlera. Předtím ještě[6] pobývali v Manětíně a v Knínicích,[7] kde byli partyzáni. Němci prý partyzány chytili a Knínice vypálili – a pak líčí příběh pomsty, kdy Američané údajně brutálně mučili starostu,[8] pověsili ho a lidé po něm plivali.[9] Z Manětína odvezli Američané vězně do Prahy, kde už byli Rusové a stále se tam bojovalo.

  • [1] Bývalá káznice v Brně-Zábrdovicích mezi ulicemi Bratislavská, Soudní a Cejl.
  • [2] Nezmiňuje, zda mezi nimi byli další členové jejich rodiny; později však v Osvětimi byla i s bratry.
  • [3] Není zřejmé, jestli má na mysli transport, nebo tábor.
  • [4] Zkomolenina německého entlausen, odvšivit.
  • [5] Plauen, město v Sasku.
  • [6] Není zřejmé, kdy přesně.
  • [7] Dnes část města Žlutice v západních Čechách.
  • [8] Jeho jméno není uvedeno a není ani upřesněno jméno obce.
  • [9] O vypálení Knínic ani o tom, že Američané po válce zabili starostu, jsme v historiografii nenašli doklad.

  Když se po válce dostala do Brna, v domě již někdo bydlel. Na národním výboru, kam šla žádat o vrácení majetku, jí řekli, že Němci všechno rozprodali, a tak dostala jen skříň, postel a poukázky na jídlo. Vyžádala si jen černý kostým, aby mohla držet smutek. Dům prodala tetě, která se vrátila z koncentračního tábora, a odstěhovala se do Kraslic, kde bydlela ve vile se zahradou po lékaři. Pracovala ve stáčírně limonád a čtyři roky dělala na stavbě mládeže; musela však zfalšovat datum narození, protože byla moc mladá. Pak jí vilu vzali, že prý tak velký dům nepotřebuje a že dostane byt; proto odešla na Karlovarsko.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 652-662. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/pavlina-novakova (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  Rozhovor s Pavlínou Novákovou byl pořízen roku 1998 v Karlových Varech.

• Kde najdete toto svědectví

  Milena Hübschmannová (ed.): „Po židoch cigáni.“ Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945