Růžena Otáhalová

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Růžena Otáhalová vyrůstala v Jihlavě v rodině profesionálního hudebníka a dělnice pracující v továrně na vánoční ozdoby. Bylo jich devět sourozenců. Když otec v roce 1939 zemřel, zůstala na ně matka sama.

  Když bylo Růženě Otáhalové 14 let,[1] obklíčilo jejich dům gestapo a celou rodinu odvezlo auty na nádraží a poté vlakem do Brna na městská jatka. Zatčena byla i sestra Marie se synem Erikem, kteří u nich byli zrovna na návštěvě. V Brně zůstali tři dny ve velké hale, kde byl dřív ustájen dobytek. Oholili všem vlasy a po třech dnech je vlakem v dobytčácích odvezli přes Ostravu do Osvětimi.[2]

  Do tábora přijeli za tmy, ale příjezdová rampa byla osvětlená ostrým světlem, tahali je z vagonů a pouštěli na ně psy. První noc strávili ve velké hale, kde je tetovali [evidenčními čísly]. Otáhalová vzpomíná, že pro všechny užívali jednu jehlu, kterou měnili, až když se zlomila. Po tetování jim pak naskakovaly boláky.

  Následně je rozdělili do bloků, Růženu Otáhalovou s rodinou přidělili na blok číslo 13, kde byly jen ženy; odhaduje, že jich tam bylo 300. Blok měl přibližně 50 metrů, po stranách stály třípatrové postele, na obou koncích byla vrata a uprostřed kamna. Topilo v nich ze dvou stran a propojoval je cihlový tunel, na kterém se dalo sedět. Latríny byly přístupné pouze v omezenou dobu, v noci mohly vězeňkyně vykonávat potřebu pouze do bečky u zadního vchodu. Hygienické podmínky byly otřesné, přikrýt se mohly pouze starými dekami plnými štěnic a trápily je vši.

  Blok byl na kraji tábora u plynových komor a krematoria. Oknem u stropu, ke kterému se dalo vylézt po sloupu, viděli, jak přivážejí Židy – práceschopné od 16 do 25 let nechávali, na ostatní ve sprchách pustili plyn a pak je spálili v krematoriu. Otáhalová vzpomíná, že stála před plynovou komorou třikrát, ale měla štěstí, pokaždé ji vyhodnotili jako ještě práce schopnou.

  Maminka Růženy Otáhalové onemocněla krátce po příjezdu do tábora tyfem, stejně jako sestra Irena. Maminku už neviděla, sestra jí jen skrze okno u stropu marodky posunky ukázala, že už maminka nežije. Sestra Irena se uzdravila, ale zemřela zde sestra Marie, její syn Erik, babička a další. Sestra Anna v táboře porodila, ale novorozeně hodili zaživa do kanálu.

  V roce 1944 byla Růžena Otáhalová zařazena do transportu do Ravensbrücku.[3] Podmínky zde hodnotí jako zpočátku lepší než v Osvětimi: bloky byly nižší s okny až k zemi, postele pouze dvoupatrové, k dispozici měli povlečení a mohli si měnit i prádlo. Pracovali v Siemensových závodech. Otáhalovou si oblíbily dvě Blockälteste – Anna a Šura, které se s ní dělily o jídlo. Naopak ve zlém vzpomíná na krutou dozorkyni zvanou Pims.

  Podmínky v táboře se výrazně zhoršily po příjezdu dalších transportů z Osvětimi. V jednom z nich přijela i Otáhalové sestra Irena. Mengele na ní dělal pokusy, v důsledku kterých krátkodobě oslepla. Sestry se už nechtěly rozdělit, a tak když o týden později měl Irenin transport pokračovat dál do [pobočného tábora v] Neustadt-Glewe, vystrčily z řady jednu Židovku a Růžena Otáhalová odjela místo ní.

  V Neustadt-Glewe nastoupily do továrny na letadla,[4] kde je hlídal takzvaný Arbeitsdienst. Vězeňkyně si z hladu vyhrabávaly kořínky nebo loupaly kůru z dřevěných bloků a tu jedly. Dozorci sice pro ně pobírali chleba, ale nechávali ho zplesnivět v sítích vězeňkyním na očích.

  Otáhalová vzpomíná detailně na osvobození tábora Neustadt-Glewe.[5] To se otevřela vstupní brána a vězni dostali najednou od německých dozorců hojnost jídla, salámy, marmeládu, margarín. Příslušník osvobozenecké armády se podivil, že jsou vězeňkyně tak vyzáblé, když mají k dispozici jídlo, načež ho vězeňkyně, které uměly anglicky, vyvedly z omylu a ukázaly mu na zavěšené plesnivé chleby. Američan pak hodil jeden salám psovi, ten se jím otrávil. Růžena Otáhalová se sestrou se pak vyhnuly nebezpečné tlačenici u hlavní brány, kterou prchaly tisíce lidí, a nechaly si od Jugoslávců, kteří tam pracovali, vystříhat díru v plotě. Okolní lesy byly plné raněných vojáků. Američtí vojáci nechali vězenkyně odvézt sanitkou do Hamburku, tam se však ještě bojovalo. Otáhalová vzpomíná, jak jim za zády vyletěl do povětří most, přes který právě přejeli. Američané jim zajistili nové oblečení a základní jídlo a také se s nimi fotografovali. Jeden sanitář je odvezl do Brém, kde byly vyhrazeny celé ulice pro bývalé vězně. Američané jim vařili dietní rýži, aby se postupně uzdravili. Otáhalová poznamenává, že naopak sovětští spojenci nevhodnou stravou, jako byl špek a vodka, řadu vězňů zabili. Po třech měsících odjely sestry do Plzně, kde se jich ujal Červený kříž a dopravil je do Jihlavy. Zde obdržela každá 500,- korun a shledaly se sestrou Františkou.

  • [1] Růžena Otáhalová uvádí mylně 13.
  • [2] Transport z 8. 3. 1943. (ed.)
  • [3] Transport z 3. 8. 1944. (ed.)
  • [4] Továrna Dornier Flugzeugwerke. (ed.)
  • [5] Které chybně datuje 12. května 1945. Tábor byl osvobozen o deset dní dříve.

  Růžena Otáhalová se po válce odstěhovala do Brna a začala pracovat jako šička v brněnském Krasu. V roce 1947 se zde provdala. Vzpomíná, jak v roce 1948 onemocněla skvrnitým tyfem a byla 12 týdnů hospitalizovaná v nemocnici. Zmiňuje osud sestry Františky, která se v roce 1948 provdala do Německa, a sester dvojčat Anny a Alžběty, na kterých dělal Mengele pokusy. Obě zůstaly ve Vídni, kde se i provdaly a žily z podpory, kterou dostaly jako kompenzaci.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: NEČAS, Ctibor, ed. Nemůžeme zapomenout = Našťi bisteras : nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994. ISBN 80-7067-354-0, 187-193. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/ruzena-otahalova (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  Vzpomínkové vyprávění nahrála 7. a 8. února 1990 na magnetofon Jana Holomková (provdaná Horváthová).

• Kde najdete toto svědectví

  Ctibor Nečas (ed.): Nemůžeme zapomenout – Našťi bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků