Štefan Dudi

• Abstrakt svědectví

  Za války

  Rodina Štefana Dudiho bydlela nedaleko Slovenské Volové v osadě pod kopcem Pahorok. Pan Dudi vzpomíná, jak u nich byli partyzáni, nechali si uvařit čaj a kávu a při odchodu podminovali most a vyhodili ho do vzduchu. Na Romy z osady tak padlo podezření, že jsou partyzáni, a Němci je odvezli do Humenného. Strávili noc v tamní škole a druhý den je vlakem odvezli do města Strážske, kde strávili další den v Červeném kříži. Skupinu rozdělili na muže a na ženy s dětmi, a protože Štefanovi Dudimu bylo 11 nebo 12 let, zůstal s matkou. Následující den je Němci pěšky odvedli přes obec Tovarné do Vranova [nad Topľou], odkud je vlakem odvezli do [tábora] u Dubnice [nad Váhom]. Matka pana Dudiho cestou ve vlaku porodila jeho bratra Emila, který i přes nízký věk pobyt v Dubnici přežil. Po porodu ji i novorozeně ošetřil na zastávce v Prešově Červený kříž. Štefan Dudi zmiňuje matčin úmysl raději novorozeného bratra zadusit ze strachu, co s ním v těch podmínkách bude.

  Po příjezdu do tábora je ostříhali, že nebylo poznat, kdo je muž a kdo žena. Všichni museli projít takzvanou parovňou. Měli nedostatek jídla, na každou rodinu připadla čtvrtka chleba a litr až dva kávy. Po týdnu opět rodiny rozdělili, takže děti byly také ubytované zvlášť a směly k matkám jen na hodinu denně.

  V Dubnici strávil Štefan Dudi čtyři měsíce. Lidé tam umírali hlady, byli jen kost a kůže. Ráno vždy přijeli Němci s vozem, na který těla zemřelých naložili a někam odvezli. Štefan Dudi chodil s ostatními dětmi na smetiště hledat brambory, které pak pekli na pícce a dělili se o ně s rodinou.

  Němci pak během dvou týdnů nechali postřílet na pět set lidí. Odváželi je nákladními auty pod záminkou, že je vezou do Trenčína do nemocnice, ale matka pana Dudiho vyslechla rozhovor jednoho gardisty a Němce, z něhož vyplynulo, že nikdo z nich se už nevrátí. Ostatní jí to nechtěli věřit, ale její slova se potvrdila – nikdo se skutečně nevracel. Místo Trenčína je odvezli za Dubnici „na Škodovku“, kde buldozer vyhloubil jámu, do níž padala těla zastřelených lidí, která pak buldozer zase překryl hlínou.

  V Dubnici bylo uvězněno na pět tisíc lidí, po válce se z nich domů vrátily jen asi tři tisíce, ostatní tam zemřeli nebo byli zavražděni. Štefan Dudi vzpomíná, že jeho sestra tam hlady oslepla a asi tříletý synovec v táboře zemřel.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: VAGAČOVÁ Ingrid, FOTTA Martin eds. Rómovia a druhá svetová vojna, Čítanka. Bratislava: Nadácia Milana Šimečku, 2006, 127-128 (slk), 136-137 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/stefan-dudi (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  Rozhovor se Štefanem Dudim byl pořízen koncem 90. let v rámci projektu Nadace Milana Šimečky nazvaného Osudy tých, ktorí prežili holokaust. Proběhl ve slovenštině a ve východoslovenském nářečí a zaznamenala jej kamera. Jeho zápis je krácen, mírně redigován a otištěn vedle slovenského originálu i v překladu do romštiny; nářeční specifika byla ve vyjadřování Štefana Dudiho zachována.

• Kde najdete toto svědectví

  Martin Fotta, Ingrid Vagačová (eds): Rómovia a druhá svetová vojna. Čítanka