Tera Fabiánová
Tera Fabiánová, rozená Kurinová (1930, Žihárec, okres Šaľa – 2007, Praha) byla významnou romskou spisovatelkou. Když jí byly čtyři roky, přestěhovala je jejich rodina do matčiny rodné obce Vlčany (okres Šaľa), kde si postavili domek z nepálených cihel. Kvůli válce absolvovala Tera jen tři třídy základní školy, což se stalo námětem jedné z jejích nejznámějších povídek Sar me phiravas andre škola (Jak jsem chodila do školy). Po válce odešli Kurinovi za prací na Moravu, kde Tera v šestnácti letech pracovala v zemědělství, později pak v Praze na stavbách či jako služebná.
Svého manžela Vojtěcha Fabiána,[1] vojáka z povolání původem z obce Kurima (okres Bardějov), potkala v osmnácti letech. Měli čtyři děti, jeden syn v mládí zemřel; po čtyřiceti letech manželství se rozvedli. Vojta Fabián neměl příliš pochopení pro svou emancipovanou ženu, i proto se postavení a role romské ženy staly častým námětem jejích textů. Tera Fabiánová pracovala třicet pět let jako jeřábnice v ČKD Praha, odtamtud odešla s podlomeným zdravím do invalidního důchodu.
Hovořila plynně čtyřmi jazyky a psát začala už v 60. letech – původně maďarsky, ale záhy přešla na romštinu. Její tvorba zahrnuje povídky, básně, pohádky i fejetony; tematizuje postavení Romů ve společnosti, emancipaci ženy v romské rodině, násilí v manželství a přátelství člověka se zvířetem. Básně Tery Fabiánové – například ve sborníku Romane giľa (Romské písně, 1979) – vyjadřují především pocity osamění, zklamání a nostalgie po slovenském domovu. Počátkem 70. let publikovala v časopisu Romano ľil (Romský list), který vydával Svaz Cikánů-Romů jako první romské periodikum v Československu. Její fejeton podporující sebevědomí romských žen se stal prvním příspěvkem psaným v romštině v tomto časopise. Jako průkopnice tvorby v romštině se navzdory nepřízni tehdejšího režimu a omezeným možnostem publikování stala vzorem pro další generace romských spisovatelek.
[1] Viz jeho svědectví v databázi.
-
Abstrakt svědectví
Tera Fabiánová popisuje, že Židé dávali Romům práci i jídlo a pomáhali jim. Sedláci platili málo, 2 nebo 3 koruny, k jídlu dostala leda kyselé mléko a brambory a musela si to sníst venku přede dveřmi, zatímco Židé zvali Romy dovnitř ke stolu a chovali se k nim dobře. Jako malá jim nosila vodu z artéské studně, v níž se Židovky každý týden koupaly, zametala u nich, krmila domácí zvířata a podobně. Všechny místní Židy, kteří mluvili maďarsky, znala, konkrétně jmenuje Fišera a Weisse; volávali prý na ni maďarsky Naďféji [Nagy fej], Velká hlavo. U hospodského Fišera zametala a půjčovala si od něho knihy; vzpomíná, jak ji zaujaly obrázky v knize o Indii a ona myslela, že na nich jsou Romové. Ve Fišerově hospodě hrávala romská kapela; Romové hráli i na svatbách slovenských sedláků, ale na židovských nikoli, ty byly specifické.
Otec narukoval do [maďarské] armády[1] a bojoval na frontě, bratra odvezli na práci do Německa; Tera proto zůstala doma jen s matkou a sestrami. Vzpomíná, že když začali Židy odvážet do koncentračních táborů, bylo jí dvanáct nebo třináct, a tak si skoro nic nepamatuje, jen že jí bylo Židů líto. Farář pak Romy zavolal do kostela a dával jim poslední pomazání, všichni totiž počítali s tím, že budou další na řadě.
Podle Tery Fabiánové se někteří Slováci dali k fašistům jen proto, aby zbohatli – začali totiž vykrádat židovská obydlí a stěhovali se do nedobrovolně opuštěných domů. Její otec se na frontě ztratil, fašisté se domnívali, že utekl, a jeden z nich ho hledal u Kurinových doma. Píchal do peřin bajonetem, jestli se tam otec neschovává, a prý hrozně vyváděl, jenže Teru s matkou a sestrami zachránil jeden z Němců, kteří přes osadu chodili na nedaleké letiště.
V zimě Němci nutili Romy, aby letiště, ze kterého vzlétaly bombardéry, zametali, a přivezli tam i zubožené židovské chlapce. Tera dostala od matky pečené brambory, aby ji hřály pod šaty a měla co do úst, a když to jeden z těch chlapců zpozoroval, potají se s ním rozdělila. Jmenoval se Weiss[2] a vložil jí pak do ruky lísteček s adresou do Maďarska, aby napsala jeho rodičům, že ho viděla; odpověď však nikdy nepřišla.
Otce v průběhu bojů zajali a z ruského zajateckého tábora ho propustili až dva roky po válce. Bratr se z Německa také vrátil, ale byl velmi nemocný; nikdy se ho neptali, kde přesně byl. Z místních Židů se po osvobození vrátil jen hospodský Fišer, jeho ženu a celou rodinu Němci zavraždili. Znovu si otevřel hospodu, do níž opět chodili hrát Romové a Tera mu prý zpívala, aby mu nebylo smutno. Hospodu mu nakonec znárodnili komunisté – byli to titíž lidé, kteří za války nosili na rukávech dvojité kříže,[1] vzpomíná.
Časem se přestěhovala do Prahy, vdala se a měla děti. V obchodě, kam jednou šla koupit synovi boty, ji oslovil nějaký muž. Byl to Weiss, kterému dala za války na letišti brambory, z celé rodiny zůstal naživu sám. Pracoval na maďarském velvyslanectví a seznámil ji se svou ženou a dvěma dětmi. Když zjistil, že umí maďarsky, sehnal jí práci – Tera pak uklízela, vařila kávu a nosila poštu ve firmě Videoton. Pojilo je velké přátelství, které trvalo až do doby, kdy se Weissovi vrátili z Prahy do Maďarska.
- [1] Členové polovojenské organizace Hlinkova garda měli ve znaku červený dvojkříž v modrém kruhu.
Jak citovat abstrakt
Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 694-698 (ces), 699-703 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/tera-fabianova (cit. 21.11.2024) -
Vznik svědectví
Rozhovor v romštině pořídila Milena Hübschmannová v srpnu 1999 na výletě do Vrchlabí. Je zaměřen na téma soužití Romů a Židů v předválečné době. V knize je otištěn v romštině s českým překladem.
-
Kde najdete toto svědectví
