Tibor Gombár

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Tibor Gombár pochází z šesti dětí, nejstarší ze tří bratrů umřel.[1] Otec chodil po žebrotě a vyráběl ošatky, Tibor Gombár mu pomáhal. Protože doma bylo mnoho dětí a bída, pracoval také u sedláka za jídlo jako takzvaný hospodárský syn.[2] Později, když si práci osvojil, dostával čtyři tisíce slovenských korun za rok. Odtamtud byl Tibor Gombár odveden do armády.

  • [1] Není uvedeno kdy.
  • [2] Romský čeledín, který sloužil a žil u slovenských sedláků; často to byly pětileté nebo šestileté romské děti z chudých rodin či sirotci pracující za stravu, oblečení a ubytování. Tyto romské čeledíny mnohdy sedláci poslali do armády, někdy údajně namísto vlastních synů, což potvrdili i jiní Romové a místní Slováci; romská děvčata sloužila jako děvečky. Domů se od sedláků vraceli zhruba v patnácti letech a sňatek uzavírali s romskými protějšky. (ed.)

  Tibor Gombár byl v roce 1941 se slovenskou armádou v Sovětském svazu, kde je zajali kozáci, jejich kapitána Jaroslava[1] zabili a zajatce odvezli do tábora do Buzuluku. Gombár tam strávil dva nebo tři měsíce, popisuje bídu, kopání výkopů, vši, společné ubytování s Němci, Maďary, Rumuny, Poláky; on sám byl v četě s dalšími Romy.

  Uvádí, že kromě Ludvíka Svobody to byli také Klement Gottwald, Edvard Beneš a Gustáv Husák, kdo ustavili 1. československý armádní sbor. Gombár se měl stát výsadkářem, ale nedokázal překonat strach, a tak prošel výcvikem na rozvědčíka a bojoval v druhé brigádě. Přešli Rumunsko, Maďarsko, Karpaty a došli na Duklu. Líčí těžké boje, Němci měli dobře ukryté bunkry. Celá první brigáda padla, jen několik mužů z Gombárovy brigády přežilo a připojili se k druhé brigádě.[2] K útoku se přidala i americká a anglická letadla, na pomoc přišli také Rusové, slovenských vojáků tam však padlo na dva tisíce, včetně důstojníků a jednoho generála.[3] Z Dukly armáda pokračovala na Liptovský Mikuláš, Okoličné, Smrečany a Pokryváč, kde Němci podnikli velké útoky. Podle Gombára padlo u Liptovského Mikuláše mnoho slovenských vojáků, kromě něho a dalších dvou také všichni Romové z jeho romské čety. Gombár uvádí, že v jedné takové četě bylo dvacet nebo jedenadvacet mužů ozbrojených automatem a dvěma granáty. Vzpomíná na romské spolubojovníky – na muže jménem Hangurbadžo, dva muže jménem Koky, Zubáka, hudebníka Šugara a na dalšího muzikanta.[4] Sám Gombár byl raněn, ale po měsíci v nemocnici ho znovu poslali bojovat. Zamířili na Žilinu, na Ostravu a pak pěšky za tanky do Prahy – tamní situaci popisuje jako dobrou, protože tam nebylo tolik Němců.

  Gombár popisuje složení slovenské a Svobodovy armády. V slovenské byla spousta gardistů, jednoho z nich, kapitána Rastu,[5] zavraždili partyzáni. Vzpomíná na svobodníka[6] ze [Slovenské] Ľupči, který se k nim ve Štefánikových kasárnách v Michalovcích špatně choval. Podle Gombára byli mezi obyčejnými vojáky gardisté také v Svobodově armádě.

  Gombár zmiňuje chování neromských vojáků vůči romským. Někteří se chovali slušně, jiní ne, ale on sám se setkával s kamarádským přístupem.

  • [1] Celé jméno není uvedeno.
  • [2] Z vyprávění není jasné, zda šlo o jinou druhou brigádu než tu původní Gombárovu.
  • [3] Jejich jména nejsou uvedena.
  • [4] Jméno není uvedeno.
  • [5] Křestní jméno není uvedeno.
  • [6] Jeho jméno není uvedeno.

  Tibor Gombár dvacet let pásl krávy, později pracoval v ocelárnách a na šachtě, na takzvaném Staliňáku v Čechách [Stalinovy chemické závody v Litvínově (ed.)], bydlel mimo jiné v Mostě. Za své válečné angažmá v odboji dostával příplatek k důchodu měsíčně dvě stě padesát korun.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, ed. “Po židoch cigáni.” Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945.: I. díl (1939–srpen 1944). 1. Praha: Triáda, 2005, 239-247 (ces), 248-255 (rom). Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/tibor-gombar (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  Rozhovor s pamětníkem se odehrál roku 1995 během studijního výjezdu posluchačů romistiky Univerzity Karlovy na jihovýchodní Slovensko, kam je přivedl zájem o válečné vzpomínky pamětníků a záměr pořídit artefakty pro Muzeum romské kultury v Brně. Místní Romové je poslali za košíkářem Tiborem Cicem,[1] který pak k sobě pozval Tibora Gombára, o němž se v obci mluví jako o odbojáři a vojákovi Svobodovy armády. Na konci natáčení se Tibor Cico k rozhovoru připojil.

  Rozhovor je ponechán v původní neupravené podobě, Gombár nevyprávěl chronologicky a bylo nutné opětovně se dotazovat, které události se týkaly jeho působení v Tisově armádě a které ve Svobodově. Některé informace Tibor Gombár nedopověděl či uvedl zkratkovitě, proto je na některých místech obtížné určit posloupnost jednotlivých událostí. Vynechána byla jen jedna nekvalitně zaznamenaná pasáž.

  Romská komunita v obci Pavlovce nad Uhom patřila v době pořízení rozhovoru k nejpočetnějším na Slovensku – tvořila více než dvacet procent obyvatel. Romové bydleli na okraji Pavlovců, někteří v honosných domech, jiní v prostých domcích, ale také v chatrčích. Po roce 1989 přišla v souvislosti s restrukturalizací ekonomiky řada místních Romů o práci, proto se znovu začali živit výrobou košů a ošatek, řemeslem svých předků.

  Svědectví Tibora Gombára vypovídá také o tom, že relativně velké množství Romů se dostalo nikoli do pracovních táborů, ale do Tisovy armády. V Rusku pak jako zajatci přecházeli do Svobodovy armády. V Tisově armádě se utvářely celé čety složené výhradně či většinově z Romů. Za nejzajímavější sdělení pokládá editorka výpověď o „hospodárských synech“, romských čeledínech žijících u slovenských sedláků, kteří se dostali do armády bez ohledu na svůj původ.

  • [1] Viz jeho svědectví v databázi.

• Kde najdete toto svědectví

  Milena Hübschmannová (ed.): „Po židoch cigáni.“ Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945