Vlasta Serynková

• Abstrakt svědectví

  Před válkou Za války Po válce

  Vlasta Serynková bydlela s matkou Anastázií Serynkovou a sourozenci Aloisem, Karlem, Eduardem, Annou a Antonií v Plzni. Všichni sourozenci už měli děti, když začala válka.

  V roce 1942 nahnali[1] celou rodinu v Plzni do školy a odvezli je do koncentračního tábora v Letech u Písku, kde je zapsali, vyfotografovali a vzali jim otisky prstů. Zjara je odtamtud transportovali do koncentračního tábora v Osvětimi,[2] což ale netušili – až později se dozvěděli, kde jsou. V jednom vagonu bylo až osmdesát lidí včetně dětí, s sebou měli jen to, co si oblékli, na cestu nedostali jídlo ani pití, děti plakaly žízní a hlady. Transport doprovázela česká policie a pak jej předala Němcům; do Osvětimi přijeli asi v 11 hodin dopoledne. Dozorci je vyhnali z vagonů a nahnali do aut, kterými je odvezli do tábora. Od brány šel celý transport do karantény, kde dostali čísla, vězeňské oblečení a dřeváky. V karanténě pak rodina strávila tři týdny. Báli se, protože nevěděli, co je čeká.

  Vzpomíná, že byli na bloku 22.[3] Netopilo se tam, rodiny spaly spolu na třípatrových palandách, vězňové neměli deky a trpěli zimou. Dřevěné záchody byly na konci bloku, okna byla jen malá. Štubáci byli Němci i Češi, kápové byli z řad vězňů. Serynková uvádí, že vězněny tam byly české ženy, které jim dělaly na bloku „kápovky“ a velice je mlátily, prý více než Němci.[4] Apely trvaly hodinu či dvě, na apel nemuseli jen ti, které dozorci uznali za nemocné; stály tam i ženy s menšími dětmi, větší děti asi od deseti let stály apel samy. Serynková vypráví, že jednou je dozorci vyhnali na mráz a dvě hodiny museli venku klečet. K jídlu dostávali kávu a chleba, po práci antop a 3 brambory, večer polévku; chleba si většinou nechávali na večer. Některým vězňům chodily balíčky, ale nebylo to obvyklé. Serynková sama nic nedostala, neboť v Osvětimi byla celá rodina. Vězňové byli hladoví a podvyživení, Serynková vypráví, jak sbírala slupky od brambor na hnojišti a pak si je na ohni uvařila. V táboře řádil svrab, tyfus a tuberkulóza, na nic z toho nebyly léky. Vězni dostávali injekce, aniž věděli, na co jsou. Těla zemřelých nechávali na bloku až tři dny a brali na ně příděly, pak teprve ohlásili úmrtí. Pokud se nějaký vězeň pokusil o útěk, příbuzní se k němu nehlásili, aby také nebyli potrestáni. Když byl uprchlík dopaden, dozorci ho mučili. Ke krádežím prý nedocházelo, protože nebylo co krást, lidé se zato hádali a prali kvůli jídlu a přídělům.

  Serynková uvádí, že vězni věděli o plynových komorách a krematoriích a že se kvůli tomu báli každého dalšího dne. Vypráví, že nejhorší den nastal, když vyvolali číslo její matky a poslali ji do plynové komory. Serynková prosila dozorce, aby ji k matce pustil, ale marně, už se s ní neshledala. Následující den stejným způsobem ztratila sestry Annu a Antonii a osm neteří a synovců. Postupně přišla i o bratra Karla a také o Eduarda, kterého Němci umlátili, protože už nemohl z hladu pracovat. V den, kdy přišla o své sestry, ji znovu oholili a ostříhali a nutili ji koupat se s muži; když odmítla, dozorci ji zbili.

  Serynková prošla i dalšími tábory, vypráví, že všude pracovali 12 hodin denně. V Lipsku byla v továrně na náboje, v Lazebriku [Ravensbrück] pracovala v lomu a vzpomíná, že když už nemohli, poslali na ně Němci psy a zbili je bejčáky; v Buchenwaldu nakládali náboje a v Litenberku [Wittenberg] stříhali plechy na letadla; tam už měla jít do plynové komory, ale na poslední chvíli ji zachránilo, že na základě Hitlerova rozkazu vězně, kteří byli mladí a schopni práce, už neposílali na smrt, jen na práci. Říká proto, že jí neustálé transporty zachránily život.[5]

  Přesné datum osvobození si nepamatuje, ale vzpomíná si, že 3. května 1945 německý velitel křičel, že je zle, a pustil je. Popisuje, jak všichni běželi „jako smyslů zbavení“ směrem k moři, Němci po nich stříleli a někteří vězni zemřeli v elektrických drátech. V táboře zůstalo hodně nemocných vězňů, mezi nimi i děti.

  • [1] Není uvedeno kdo.
  • [2] Transport ze 7. května 1943. (ed.)
  • [3] Ve skutečnosti zůstával blok 22 zpočátku volný a později v něm byla zřízená táborová nemocnice. Čeští Romové byli umístěni v blocích 21, 23 a 25 na opačné straně táborové silnice. (ed.)
  • [4] Pamětnice má na mysli vězeňské funkcionářky koncentračního tábora v Ravensbrücku. V cikánském táboře vykonávaly vězeňkyně funkci kápů výjimečně. (ed.)
  • [5] Do koncentračního tábora Ravensbrück byla transportována 24. května 1944 a odtud byla postupně nasazována do poboček tohoto tábora: v Lipsku-Schönefeldu a v Tauše (kam byla přemístěna přes koncentrační tábor Buchenwald) pracovala v továrně HASAG – Munitionswerke Hugo Schneider AG, ve Wittenbergu v továrně Lingerwerke. (ed.)

  Kdo se zachránil, mířil do Berlína, odtamtud se Serynková s dalšími lidmi vydala pěšky do Prahy. Šli pouze v noci, ale do Prahy se nedostala, uvízla v České Lípě, protože v Praze se bojovalo. Kromě ní se z tábora vrátily ještě Marie Nedvědová a Alžběta Danielová. Serynková byla dlouho po návratu nemocná a kvůli následkům trýznění pak byla plně invalidní. Z rodiny se kromě ní vrátil pouze bratr Alois.

  Jak citovat abstrakt

  Abstrakt svědectví z: NEČAS, Ctibor, ed. Nemůžeme zapomenout = Našťi bisteras : nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994, 204-206. Svědectví Romů a Sintů. Projekt Pražského fóra pro romské dějiny, https://www.svedectviromu.cz/svedectvi/vlasta-serynkova (cit. 21.11.2024)

• Vznik svědectví

  Vzpomínkové vyprávění volně zapsala 21. 9. 1987 Anna Benešová.

• Kde najdete toto svědectví

  Ctibor Nečas (ed.): Nemůžeme zapomenout – Našťi bisteras. Nucená táborová koncentrace ve vyprávěních romských pamětníků